Půlnoční sen||Calum Hood

Půlnoční sen ⅬⅩⅩⅩⅧ.

,,Je po mojí babičce." řekl a usmál se.
,,Tak to si ho nemůžu vzít." dostala jsem ze sebe a sundala jsem si ho.
,,Liz, babička mi ho dala tenkrát se slovy, ať ho dám svý princezně." usmál se na mě a pohladil mě po vlasech.

,,Ale i tak" šeptla jsem.

,,Calumku, já teď odejdu, odejdu na hodně dlouhou dobu. Neboj se, budu se tam mít fajn, budu na tebe myslet a budu se na tebe ze shora koukat. Jednou se tam potkáme. Koukala mi do očí a držela mi ruce. Tohle, vložila mi do ruky tenhle prstýnek, dej jednou tvojí princezně, až budeš velkej a budeš ji mít rád jako já dědečka a maminka tatínka, schovej si ho a nezapomeň na mě a pamatuj si, že na tebe budu pořád koukat a dávat na sebe pozor. Calumku, až budeš velkej, pochopíš co jsem tím myslela, takže nezapomeň, teď si ho schovej a dej ho pak tý pravý. Bylo mi tenkrát devět, když babička umřela, to byly její poslední slova, která jsem slyšel, pak si ji odvezli v sanitce a v nemocnici umřela." odvyprávěl mi svojí vzpomínku.

,,Miluju tě." šeptla jsem znova, dneska jsem mu to řekla snad po milionté...

,,Já tebe taky." přitáhl si mě do objetí a společně jsme usli. Ráno mě probudil vrtící se Calum.

,,Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." omluvil se.

,,To je v pohodě." políbila jsem ho na čelíčko a vyhrabala jsem se z postele, dobelhala jsem se na záchod a pak zase zpátky. Do očí mě praštily růže na stole, podívala jsem se na ruku... a usmála jsem se, takže to nebyl sen...

,,Nad čím se tak culíš? " optal se.

,,Nad svojí rukou a kytkou na stole." znova jsem se usmála a zaplula jsem k němu do postele.

,,Miluju tě." šeptl mi ho ucha a já se usmála.

,,Ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat." přitáhla jsem si ho k sobě a začala jsem mu klást polibky na hruď.

,,Liz, myslíš, že bych tě mohl na dnešní dopoledne opustit?"kouknul na mě, asi se bál, že bych mu to nedovolila.

,,Jsem se tě chtěla zeptat na to samý." věnovala jsem mu další svůj úsměv.

,,Copak máš v plánu?" podzvedl obočí.

,,Bych se mohla zeptat na to samý, tákže..." vyplázla jsem na něj jazyk, snad tím pochopil, že mu nic neřeknu.

,,Ok,ok, tak se uvidíme na obědě? Co třeba tam, jak jsme byli tuhle?" hladil mě po vlasech, musela jsem se tvářit jak debil.

,,Ok, snad tam trefim a dyžtak mě Mali doprovodí."

...

,,Děkuju Mali, že ses kvůli mě vzdala Michaela." padla jsem ji kolem krku.

,,Tohle ti připomenu na tvý smrtelný posteli." probodávala mě pohledem ,,a kam že to teda jdeme?" zeptala se, jo to kdybych znala odpověď.

,,Hele, mám fotku a chci ji nechat natisknout na povlečení, takže někam, kde se dělají fotky." mrkla jsem na ni a ona mě už táhla někam pryč.

,,Tady." zastavily jsme před drogerkou a vešly jsme dovnitř. Namířily jsme si to k pokladně a já jim vyřídila svoje přání. Nějak jsme to tam dohodli a my pak odešly vlastně s pořízenou.

,,Tak máš vyřízeno všechno?" proměřila si mě pohledem.

,,To se ví!" uculila jsem se na ni.

,,To teda doufám, když jsem se musela vzdát dopoledne s tou barevnou hlavou." zasmála se a já se k ní přidala.

,,Hele, je to pro Caluma, až tu nebudu, tak aby mu tu nebylo smutno." posmutněla jsem a slzy jsem měla na krajíčku, stále se mi nechce věřit, že tohle všechno skončí a já budu několik tisíc kilometrů od něj.

,,Hmm a vážně musíš odletět?" začala, tak se mi nechce tohle téma rozebírat...

,,Mali, já tam mám matku a taky školu, nejde jen tak to zahodit, hlavně by to máma nikdy nedopustila." rozpovídala jsem se a z očí se mi už valily slzy proudem.

,,Nebreč, já vim, že to je těžký, ale hele já tu taky budu bez kluků. Oni pojedou na tour, takže jsme na tom stejně." vážně tohle bude přirovnávat?

,,Tohle mi už taky Calum říkal, ale prostě, pochop mě, zvykla jsem si tady na to, na to hezký počásí a na všechno a že bych měla být teď 16 tisíc kilometrů daleko odsud, v zimě a v děšti, bez kluka a bez těch retardů, bez tebe a bez táty, prostě nechce se mi.." mačkala jsem ji v objetí.

,,Ššš, budeme volat a skypovat a budeme se navštěvovat." utěšovala mě a pomalu mě táhla domů.

,,Co se jí stalo?" vyběhl Calum z baráku, když nás spatřil, byla jsem jak hromádka neštěstí.

,,Nechce se jí letět domů." odpověděla místo mě.

,,No ták, Liz." vzal mě do náruče a nesl mě domů.

,,Calume, já to nezvládnu." dostala jsem ze sebe a mačkala ho v objetí, z toho nás vyrušil až táta, kterej mi volal.

,,Ano tati?" zvedla jsem to a přitiskla si mobil na ucho.

,,Ahoj Liz, hele nastal menší problém kvůli tvému odletu, je nějakej eror v odletech, takže budeš muset odletět dřív." řekl, pak pokračoval dál, ale to jsem už nevnímala, dostala jsem se do šoku, až mi mobil vypadl z ruky.

,,Liz." šeptnul Calum a sednul si se mnou na zem, tekly mu z očí taky slzy, takže hádám, že to slyšel ,,Mohl bych letět s tebou a až budou povinnosti, tak se vrátím." šeptl mi do ucha a já se aspoň trošku usmála.

,,Děkuju, to by bylo fajn." vtiskla jsem mu pusu na čelo.

,,Asi bys měla jít za tátou." šeptl a utřel mi slzy.

,,Ale půjdeš se mnou." usmála jsem se na něj.

,,Jasně, akorát večer máme jít hrát do nějakýho baru." posmutněl ,,Já chtěl být s tebou, promiň, ale nemůžu to zrušit, už tak jsem nebyl na tom podělanym focení, tak sem nejít, to už by byl vrchol." ujišťoval mě.

,,V poho, já to chápu." usmála jsem se na něj ,,Jdu do koupelny, hned jsem tu." slezla jsem z něj a upalovala jsem se do koupelny umejt. Smyla jsem ze sebe rozpatlanou řasenku a zbytek všeho, co jsem na sobě měla, nic novýho jsem si nedávala, pač by to dopadlo stejně. Nahodila jsem úsměv a šla jsem za Calumem.

,,Můžem jo?" usmál se na mě, přikývla jsem a natáhla jsem k němu ruku.

,,Proč se to musí posrat zrovna, když mám letět domů já!" stěžovala jsem si, byla jsem na dně a Calum taky.

,,Lásko, já to nevim a taky mě to sere, ale já poletim s tebou, neboj se, aspoň na chvili, ukážeš mi to tam a užijeme si těch pár dní spolu." usmál se, obejmul mě kolem pasu a vyrazili jsme tedy k nám.

,,Ahoj tati." pozdravila jsem sklesle.

,,Proč jsi mi to vytípla?" řekl rozčileně.

,,Sakra mobil." cukla jsem sebou.

,,Klid, mám ho, naštěstí přežil." usmál se na mě a z kapsy vytáhl můj mobílek.

,,Promiň tati, ale prostě jsem utrpěla šok." mikla jsem s rameny a sedla jsem si k němu.

,,Takže, měla jsi letět v pátek, dneska je úterý." začal a já už se začínala bát.

,,No." už teď mi tekly slzy z očí, Calum mě ani utěšovat nestačil.

,,Bohužel, ve čtvrtek ani v pátek nic neletí." pokračoval a to bylo to nejhorší, co mohl udělat, já už řvala jako tur, ne nemohu odletět zítra, to je naprosto nemožné, Calum mě drtil v objetí a brečel taky.

,,El, je mi to tak neskutečně líto, ale já s tim bohužel nic nenadělám, musíš letět zítra."