Půlnoční sen||Calum Hood

Půlnoční sen Ⅽ.

Z Pohledu Liz

Je to tady utrpení, nikdy bych si nemyslela, že mě naši šoupnou do cvokhauzu. Zachází tu se mnou jako s hadrem. Ty jejich nechutný žrádla, který do mě pořád cpou... nedá se to jíst a já se tím musím přecpat.. Jasně, že to sním, ale pak to vyzvracim. Ne naschvál, ale prostě to, když máte jídlo a najednou se vám otočí žaludek. No tak přesně to se mi stává, když sním teplý jídlo. U snídaní nemám problém, ale zase ty jsou nejhorší. Pokaždý si vzpomenu na ty společné. S Calem a s klukama. Mně by teoreticky jídlo ani solit nemuseli, protože kolik slz já vypláču, to snad nevybulela ani Anglie, když zemřela princezna Diana.

,,Elso, tak tu máte večeři!" přinesla mi ta nechutná ježibaba něco, čemu se jídlo rozhodně říkat nedalo. Za normálních okolností bych to spláchla do hajzlu, ale mě nikam nepustí. Ležim tu v bílý místnosti o rozměrech čtyři metry čtvereční. Jsou tu jen dvě postele, dva stolky a to je vše. Žádná televize, rádio, nic... Je tu jen zamřížovaný okno, světlo, tlačítko na přivolání sestry a koule na dveřích... Prostě parádní mučírna.

Hmm co se tu dá dělat? Ležet v posteli a bulet.. To mi až tak nevadí, aspoň do mě nikdo nereje jako doma. Celkem by mi to tu i vyhovovalo, kdyby do mě necpali ty blafy a já měla mobil a mohla spoň zavolat Calumovi. Už tu ležim týden a on o mně nic neví. Neberu mu mobil, protože mi ho sebrali. Jsem tu jak ve vězení, vlastně tu je to mnohem horší...

,,Liz, máš dneska návštěvu," přišla za mnou sestra, bez zaklepání vešla dovnitř.... Ani to soukromí tu není.

,,Hmm, kdo to je?" odfrkla jsem otravně.

,,Tvoje mamka," řekla a usmála se, to je snad poprvé, za tu dobu, co tu jsem a že to už pár dní je.

,,Ať jde pryč!" pokračovala jsem pořád stejným tónem.

,,Chce s tebou prý mluvit." pokračovala dál, jakoby to tu někoho zajímalo.

,,Jenže já s ní ne," odsekla jsem dál a pozorovala jsem podlahu, která byla v tomhle pokoji to nejhezčí

,,Je to důležitý a vlastně nikdo se tě na nic neptá!" přišla ke mně, jedním táhnutím ruky mě zvedla a táhla mě z pokoje, nezajímalo ji, že já nikam nechci. Snažila jsem se dostat z jejího sevření, ale marně. Táhla mě někam pryč tou hnusnou chodbou, prošly jsme několika chodbami, které byly pozamykané a na dveřích byly vždy pokaždé mříže. Vážně děs tady......

Prošly jsme posledními dveřmi a přišly jsme do místnosti, kde bylo několik lidí, mezi nimi byla i moje mamka, když mě viděla, usmála se, ale já jen drze uhla pohledem.

,,El..." řekla vyděšeně a pak mě začala objímat, já se jí ale vysmekla, nebude na mě šahat, když mě nechala zavřít sem! ,,zlato,"začala, ale včas jsem ji přerušila.

,,Neříkej mi zlato, když jsi mě nechala strčit do blázince!" vyjekla jsem na ni.

,,Myslela jsem to s tebou dobře a koneckonců, jsem s tebou přišla uzavřít dohodu, ale když nechceš, tak si ji strčim za kloubouk."řekla a mykla rameny, nic jsem ji na to neodpovídala, se zrádkyněmi se nebavim ,,Když mi slíbíš, že se budeš chovat normálně, tím myslím jako člověk, tak tě tu dýl nenechám." řekla najednou a já zbystřila.

,,Maminečko zlatá, prosím, já slibuju všechno, jen už tu nechci bejt, prosím!" objala jsem ji a šeptala do ucha.

,,Když ten slib dodržíš, tak mám pro tebe překvapení, ale jen, když ho dodržíš!" usmála se a políbila mě do vlasů.

,,Já slibuju, že se budu snažit chovat jako normální člověk, ale... nepopovídáme si jinde?" vypadlo ze mě najednou.

,,Dobře, tak já to jdu dohodnout." usmála se a odtáhla se ode mě, vyrazila za tou škaredou vochechulí a něco tam s ní kecala, pak šly ke mně.

,,Tak pojď, aspoň, že tu už s tebou nebudou problémy," zaškrenila je na mě a já jen protočila očima.

,,Kdyby jste se ke mně nechovali jako k psovi.." odsekla jsem ji a sledovala, jak jí padá držka, prošly jsme zase všemi možnými chodbami až k mé kleci, ta šereda odemkla a já vešla do pokoje.

,,Počkej tu, jen vyplníme formuláře." řekla a zabouchla zamnou. Super!! Tákže zase tu já sama, ale aspoň se vyhrabu z týhle díry. Nemám teda ponětí, jak to doma zvládnu...

Dobu jsem tam seděla a čuměla na zeď naproti mě, dokud se neotevřely ty zasraný dveře.

,,Tak tu máš věci zlatíčko," podala mi mamka tašku s věcma a posadila se vedle mě. Začla jsem v ní okamžitě hrabat a vyndala jsem si věci, co si vezmu na sebe. Vyhrály legíny a volné tričko, pak jsem vytáhla mobil a okamžitě ho zapla. 243 zmeškaných hovorů a 183 esemesek.

No ty vole, co nadělá týden bez telefonu... 224 hovorů bylo od Caluma a esemesek 168.

,,Mami já mu musim zavolat," oči jsem měla plný slz ,,že tys mu nedala vědět, že jsem tady?" vraždila jsem ji pohledem.

,,Promiň, ale já na něj nemám číslo a k tobě mě nepustili, až dnes." posmutněla, vzala mi tašku a zvedly jsme se.

,,Liz, o můj bože, já měl nehoráznej strach, že se ti něco stalo! Proč jsi se neozývala. Bál jsem se, že sis ublížila!" začal vyvádět Calum do telefonu.

,,Promiň, ale naši mě zavřeli do cvokhauzu." začala jsem.

,,Cože?!" vyjekl dost naštvaně.

,,Calume, já vim, že to pro tebe musí být těžký," snažila jsem se mluvit normálně a potlačit slzy ,,ale já ti zavolám za chvilku, jsme ještě v tom vězení příšernym, já ti jen musela dát vědět." začala jsem a už se mi lámal hlas.

,,A kdy zavoláš? Liz, chybíš mi." řekl zloměně a bezmocně ,,Moc mi chybíš." řekl ještě smutněji a mě znova tekly slzy proudem.

,,Co nejdřív, tak třeba do půl hodiny, může být? Nebo něco máte?" snažila jsem se uklidnit, ale vůbec to nešlo.

,,Dobře, budu čekat," řekl více klidně.

,,Po-počkat, tady je šest hodin večer... Calume, kurva řekni mi, že v noci spíš, že jenom teď jsi byl vyjímečně vzhůru nebo jsem tě vzbudila." vyjekla jsem,

,,Promiň, ale neodpovím ti. Jednou jsem ti řekl, že ti nebudu lhát, takže to taky dodržím a .." přerušila jsem ho.

,,Cale, prosím, běž spát... zavolej pak ty, až se vyspíš!" prosila jsem.

,,Týden už čekám, že s tebou budu mluvit, takže teď když jsem se dočkal, tak rozhodně spát nepůjdu." pokračoval

,,Taky mi chybíš, hrozně moc." přešla jsem na jiný téma.

,,Miluju tě." šeptl.

,,Taky tě miluj.u" po tvářích mi stíkaly slzy proudem, ale to jsem si už zvykla ,,Ozvu se." šeptla jsem

,,Budu čekat, pa."

,,Pa." řekla jsem to poslední slůvko a típla jsem to.

Až teď jsme si všimla, že stojíme na chodbě před pokojem, to jsem vážně takovej magor?

,,Tady se netelefonuje!" zamračila se na mě ta vochechule.

,,A telefonuje tu snad někdo?" setřela jsem ji,,Mohli bychom jít pryč, týhle díry mám už po krk!" dostala jsem ze sebe a rozešla jsem se chodbou, mamka s babiznou šly za mnou, postupně jsme prošly zase všechny chodby a asi po deseti minutách jsme byly konečně venku. Ta svoboda, co na mě dýchala. Rozeběhla jsem se ven a rukama máchala kolem sebe, mamka mě s přiblblým výrazem pozorovala, pak se rozeběhla za mnou.

,,Za rohem je Starbucks, tak tam vyrazíme?" navrhla a já kývla.

,,Skvělej nápad," pousmála jsem se trošku.

,,Zavolej mu, čeká na to." usmála se mamka a chytla mě za ruku.

,,Zavolám, neboj." usmála jsem se a hned jsem ho už vytáčela, snad to ani jednou nepíplo a už to vzal.