Půlnoční sen||Calum Hood

Půlnoční sen Ⅱ.

„Elso, na tu dnešní večeři nepůjdeme" houkla na mě. EJ!! když se daří, tak se daří. Děkuji ti neznámí člověku, že jsi zkazil mé máti celý den. Tohle teda bude asi hodně vážný, když zruší večeři se svým miláčkem...

Mamka se zavřela do ložnice a brečela, kurva co ji takhle zničilo??? Mám jít za ní nebo ne? Vířily mi v hlavě myšlenky. Mám ji ráda, takže mě potřebuje, ale zas na druhou stranu já bych chtěla bejt sama. No takže mamka určitě taky. Šla jsem teda k sobě do pokoje, skočila jsem na postel a ležela jsem tam rozvalená. Nahmatala jsem iPhone a pustila Little Mix.

Co nejvíc nahlas! Miluju je.
Po asi půl hodině mě začalo kručet v břiše, a tak jsem šla do kuchyně, prošla jsem kolem ložnice, ve který byla zavřená mamka. Hádám, že k obědu nic není, takže něco musim ukuchtit.

Vytáhla jsem z lednice taveňák a smetanu a uvařila jsem sýrovou omáčku. Pak nějaký těstoviny a bylo to. Tak je čas jít za mamkou. Zvedla jsem se a vydala se směr ložnice. Potichu jsem zaklepala.

„Můžu??" zeptala jsem se nejistě a čekala na odpověď. Chvíli bylo ticho..
„Jo jasně, pojď, ty princezno můžeš vždycky." řekla ubrečeně...

Vešla jsem teda dovnitř. Všade se válely kapesníčky.
„Maminko!" okamžitě jsem ji objala a ona mě taky. Takový velký rodinný HUG.

„El, děkuju." pokusila se o úsměv, ale moc se jí to nedařilo.
„Mami, to je maličkost."upozornila jsem ji.

„Víš, musim ti něco říct." šeptla a z oka jí ukáplo pár slz.
„Dobře, ale až po obědě, ať nám to nevychladne."pomohla jsem jí vstát a šly jsme do kuchyně. Mamka zasedla ke stolu a já jí nandala jídlo, no i sobě.

„Vypadá to skvěle a voní ještě líp." mamka se konečně uvolnila, takže to znělo bezvadně.

„Děkuju, nechci se teda chválit, ale i to chutná tak, jak by mělo." neodpustila jsem si poznámku a až pak jsem se věnovala jídlu. Mamka už dávno jedla.

„No, máš to výborný." pochválila mi obídek už s úsměvem na rtech.

„Děkuju!" usmála jsem se na ni.

...

„Tak co jsi mi to chtěla říct?" optala jsem se, když jsem všechno nádobí narovnala do myčky. Sedla jsem si vedle ní na gauč a čekala nějakou hrůzostrašnou odpověď.

„Víš, volal mi tvůj táta." říkala se slzami v očích...

„Můj táta? Vždyť se takovou dobu neozval, tak co chce?" divila jsem se, protože jsem ho viděla naposledy někdy, když mi bylo asi deset. Pak už jen volal a časem už ani to. Možná něco přes tři roky jsem o něm nic neslyšela, žije si se svojí šťastnou rodinkou a na mě se dočista vysral.

„Já vim zlato, právě o to je to horší, chce abys na letní prázdniny letěla za nim do Austrálie." co-co-cože??

„Jak si to jako představuje? Roky na mě sere a teď si myslí, že si luskne prstem a já budu s nim??No to se mi snad jenom zdá" hudrovala jsem!

„Nech si to všechno projít pořádně hlavou."a co sakra!!! Nikam neletim, v Londýně je fajn.

„Budu u sebe!" odešla jsem s pokaženou náladou. Přeci nebudu prázdniny trávit s někym kdo se na mě vysral a s jeho perfektní rodinkou...