Půlnoční sen||Calum Hood

Půlnoční sen ⅩⅭⅦ.

Ale tak aspoň jste si ten večer užili :D Přišla mi odpověď od Tima, musela jsem se nad tím uculit.
,,Nad čím se směješ, když né nade mnou?" objevil se najednou u mě Cal.

,,Dojdi si dolů do kuchyně, udělej si snídani, pak si přečti vzkaz na stole a pak přijď, ukážu ti zbytek." usmála jsem se na něj.

,,Ok, ale máš moje tričko." skousl si spodní ret.

,,Jsme doma sami, takže si běž klidně nahej." vyplázla jsem na něj jazyk a on pak teda odešel.

Chvilku jsem si hrála s těmi fotkami a nějaký jsem upravila a vypadali dost zajímavě. Vytiskla jsem si je a štrachala jsem ve skříni rámečky. Jenže pak jsem ucítila Calovu ruku, jak mi zmáčkla zadek.

,,Calume!" plácla jsem ho a narovnala jsem se, otočila jsem se a zadívala jsem se mu do očí. Je nebezpečný chodit bez spodního prádla. Prolítlo mi najednou hlavou. Calovi to proběhlo asi taky, protože mě namáčkl na tu zeď za sebou a začal mě líbat. Po chvilce se ale odtáhl.

,,Pochopil jsem ten vzkaz dobře?" zašklebil se.

,,No, záleží, jak jsi ho pochopil." uculila jsem se na něho.

,,Tak jakože jsme byli asi moc hluční." skousl si spodní ret, vypadal přitom tak strašně komicky.

,,Jo, tak to jsi ho pochopil správně." vtiskla jsem mu rychlou pusu na tvář a pak jsem ho od sebe ještě víc odtáhla, abych mohla odejít. Rámečky jsem položila na stůl a z šuplíku jsem vytáhla kalhotky, který jsem si okamžitě oblíkla.

,,Mohla jsi je tam nechat," uculil se.

,,Nemohla," uculila jsem se na něj pro změnu já.

,,Mohla." skousnul si znova ten ret.

,,Mohl bys mi něco zahrát." usmála jsem se a skočila jsem na postel, Cal si přisedl a naklonil se ke mně, lehce mě políbil a pak se usmál.

Půlku odpoledne jsme problbli a prozpívali a tu druhou jsme strávili na zahradě u bazénu pojídáním pizzi, čipsů, a bonbónů. Tima s mamkou jsme nějak neřešili a oni nás naštěstí taky ne. Vypařili jsme se ke mně do pokoje a pustili jsme si Kamarád taky rád, přičemž mi Cal pořád přijížděl po zadku, jeho kamarád tropil neplechu a já mu malovala po hrudi srdíčka a obkreslovala svaly.

,,Liz?" šeptnul najednou před koncem filmu

,,Hm?" odbila jsem ho s odpovědí.

,,Zejtra je už středa." řekl smutně a sklesle, přitáhl si mě k sobě pořádně blíž a políbil mě do vlasů.

,,Cože? Už?!" vyjekla jsem a rychle jsem se posadila, to nemůže bejt možný, vždyť ve čtvrtek jsme byli ve studiech Harryho, v pátek na Greenwichi, v sobotu jsme se proflákali, v neděli jsme byli na fotbale, v pondělí v London Dungeon, úterý jsme problbli a .... to je dneska. Sakra to nemůže bejt pravda, proč všechno tak strašně rychle uteče, hlavně dny, kdy jsi šťastnej a žiješ svůj sen.

,,Jo, přesně, hrozně rychle to uteklo." povzdechl si.

,,Cale... proč musíme bydlet tak daleko od sebe." začala jsem brečet, Cal se mě ani nesnažil utišit, protože brečel taky.

,,Budete večeřet?" objevila se mamka ve dveřích ,,Proboha co se vám stalo?" zněla vyděšeně, přisedla si k nám.

,,Cal poletí zítra domů." řekla jsem mezi vzlyky, které neslábly, ale naopak.. sílily. Mamka si lehla vedle mě z druhý strany a oba nás objala.

,,No ták, já vim, že je to teď težký, ale vždyť je spousty moderních technologií, budete pořád v kontaktu, to dřív nebylo," začla mamka, jo má pravdu, jak na tom byla, když táta byl na vojně? blbě, ale prostě ten pocit, že je 16 000km daleko, nemůže mě obejmout, neprobudim se vedle něj a nebudu ho moc políbit... Proč je život tak komplikovanej!!!!