Půlnoční sen||Calum Hood

Půlnoční sen ⅬⅩⅩⅩⅨ.

,,El, je mi to tak neskutečně líto, ale já s tim bohužel nic nenadělám, musíš letět zítra."
,,Na to zapoměň! Zítra mě odsud nedostaneš! Ne! Nehnu se odsud!" začala jsem na něj ječet.

,,Elso, uklidni se!" zařval a já zklapla, no zklapla, jak se to dá říct, brečet jsem nepřestávala ,,Letenku máš už koupenou." pokračoval a já se rozřvala ještě víc, jestli to teda ještě víc šlo.

,,Tak to je super." řekla jsem otrávěně a natiskla jsem se na Caluma ,,Letim aspoň večer?" optala jsem se na otázku, která mě zajímala

,,3,25 to odlítá, na letišti máš být 1,45" super, vážně super toto...

,,Poletíš tedy se mnou?" podívala jsem se smutně na Caluma, čekala jsem zápornou odpověď, je tohle všechno moc na rychlo, nedivila bych se, kdyby nemohl jet.

,,Zařídim to, poletim s tebou." usmál se a já si ho k sobě přitáhla.

,,Jestli ti na mě tati aspoň trošku záleží, tak tam vedle mě bude sedět ještě Calum, tak mu prosím kup letenku." zamračila jsem se.

,,Já si ji koupim sám." začal protestovat.

,,El, jak si můžeš myslet, že mi na tobě nezáleží? Jsi moje dcera, záleží mi na tobě a moc, nezlob se na mě, já za ten zkrat na letišti nemohu, bohužel se nic jinýho dělat nedá a Calume, tu letenku nech na mě, zařídim to". hm, asi má pravdu, akorát si na něm vybíjím svůj vztek.

,,Promiň, jen je toho na mě moc, nechce se mi zpátky domů, všichni jste mi přirostli až moc k srdci." usmála jsem se na něj smutně, obejmula ho a utřel mi slzy ,,Mrzí mě to, že to všechno tak uteklo a taky mě mrzí, že jsem ti nevěnovala tolik času, co bylo možný, omlouvám se, ale já přijedu zase někdy, jak jen to bude možný." drtila jsem taťku v objetí.

,,El, my taky můžeme přiletět za tebou." šeptnul mi do ucha.

,,To je zbytečný, vás je moc, to já radši přiletim sem a navíc tady je hezky, v Londýně je hnusný počasí, pořád tam prší." vtiskla jsem mu pusu na tvář.

,,Jak myslíš, to se všechno domluví " usmál se na mě a dal mi pusu do vlasů.

,,Tak já si jdu balit." řekla jsem opět smutně, uvolnila jsem se z jeho objetí a s Calumem jsme se vydali nahoru. Svalila jsem se na postel a znova jsem spustila slzy. On si hupsnul vedle mě, přitáhl si mě do objetí a brečel taky. Musel na nás být krásný pohled. Pořádně jsem se na nho namáčkla.

,,Au." syknul bolestí, to mám až takovou sílu?

,,To jsi až taková bábovka?" řekla jsem provokativně.

,,Nejsem lásko, jen mě bolí rameno." řekl a usmál se, stáhla jsem mu tričko a asi mi vypadly oči z důlků.

,,Calume, ty magore, cos proboha vyváděl?" začala jsem ječet, protože měl rameno celý přelepený obří póstrovanou náplastí.

,,Nic." usmál se a natáhl si tričko zpátky.

,,Jasný, tohle je nic." odsekla jsem ho.

,,Vážně se mi nic nestalo." řekl v klidu.

,,Za prvý nejsem slepá, za druhý mám oči, za třetí, nelži mi a za čtvrtý prostě mi to řekni!" zvýšila jsem hlas.

,,Uklidni se, nic se mi nestalo." dal mi pusu na tvář.

,,Neoblafneš mě! Takže ven s tím!" zařvala jsem na něj, byla jsem už vážně vytočená.

,,Bení vhodná chvíle!" uculil se.