Do You Remember Me? (Larry Stylinson)

#8

Sedl jsem si a opřel se o stěnu za postelí. Nechal jsem slzy stékat volně po obličeji. Nemohl jsem to v sobě držet. Odjíždí mi člověk, kterého miluju. Jak to bez něj přežiju? A co když na mě zapomene? Ale aspoň se tam bude mít dobře. Jejich rodina vždycky patřila do té "bohatší"  společnosti, sice Harry takový nebyl, ale co měl dělat. Prohlížel jsem si naše společné fotky. Bože, těch vzpomínek. *„Louis? Můžu?"  *„Jistě mami." utřel jsem si oči a posadil se do tureckého sedu. *„Jdu za Harryho mamkou. Nechceš jít semnou? Aspoň na chvíli..." *„Mami... Já nevím... Nevím jestli bych odtamtud pak odešel. Asi by to bylo pro mě i pro Harryho těžší." *„Jak chceš, nenutím tě." *„Nevím co mám dělat mami..." *„Já vím, je to těžký..." *„Zůstanu tady." *„Dobře zlatíčko. Budu ho aspoň pozdravovat." *„Děkuju." objala mě a odešla.

Slyšel jsem zaklapnout dveře. Lottie doma ještě nebyla, ale tak jsou prázdniny a ona si užívá. Chápu jí, jen je mi líto Fizzy. Co kdybych za ní zašel? Potřebuju od někoho pomoc a ona tady vždycky byla pro mě. Vstal jsem z postele a zaklepal ma dveře vedlejšího pokoje. *„Dále!" ozvalo se zevnitř. Vešel jsem. Fizzy stála u skříně a rovnala si tam oblečení. *„Fizzy!" přišel jsem k ní a pevně jí objal. *„Louis? To bude dobrý." *„Fizzy, potřebuju ti něco říct, ale prosím, doufám že mě pochopíš a nebudeš mě odsuzovat." *„Povídej Louis." *„J-já a Harry, no my... My se milujeme..." zkoumal jsem její výraz, ale nic jsem v tam nevyčetl. *„Já to vím Louis..." *„Cože?" *„Viděla jsem vás venku a hned jsem pochopila..." *„Tak proč ses mě ptala na sedačce co mi je a neřekla mi to rovnou?" *„Nechtěla jsem ti přitěžovat. A Louis... Je mi jedno kdo jsi, protože vždycky budeš můj milovanej brácha! Mám tě moc moc ráda a budu tu vždycky pro tebe." *„Děkuju ti sestřičko moje!" pevně jsem ji stiskl a ona mi to o platila. Je neskutečný, jakej máme spolu vztah. Jsem za to neskutečně rád. *„Ale Lottie nic neříkej prosím..." *„Neboj. Nechám si to pro sebe." usmál jsem se na ní a odešel jsem.

Harry:

Slyšel jsem mamku jak někomu otevírá. Zaposlouchal jsem se a uvědomil si, že je to Louiho mamka, ale Louis nepřišel, protože jsem ho neslyšel. Nedivím se mu. Vyšel jsem z pokoje, abych toho slyšel víc. Rozhodli se jit na terasu, takže jsem je nenápadně následoval a poslouchal jejich rozhovor. LM: Chtěla bych si s tebou promluvit o Harrym a Louisovi." HM:*„Nechci se o nich bavit. Harry mě hodně zklamal." LM:*„Ale vždyť on za to nemůže! Ty snad nevíš co je to láska? A nezáleží na pohlaví. Záleží na tom co k sobě cítí ne?" HM:*„Tobě se to řekne! Vždycky si věděla že Louis bude jiný! Proto tě to nepřekvapilo, ale co Harry!? Sakra vždyť to je úžasnej a krásnej kluk, co by mohl mít holek, že by je na prstech nepočítal! Myslela jsem, že si najde děvče, budou mít spolu svatbu, děti a krásnej život!" LM:*„To ty chceš ale takovej osud a nw Harry! Harry by chtěl být šťastný s Louisem! Prosím tě. Musíš to pochopit." HM:*„Jestli to je všechno..." LM:*„Prosím, buď rozumná. Vím jak Harryho miluješ a chceš pro něj jen to dobré... Tak teda ahoj a šťastnou cestu." HM:*„Ahoj." symbolicky se objali a já naštvaně a rychle utíkal do pokoje.