Do You Remember Me? (Larry Stylinson)

#10

Louis:

*„C-cože Louis?" *„Slyšel jsi dobře, zamiloval jsem se do Harryho." odtáhl jsem se a sklopil hlavu do země. *„A-ale proč si mi to neřekl dřív?" *„Dřív jsem to tolik nepociťoval... Prostě to bylo jiný." *„A-a Harry o tom ví?" *„Jo, on tak trošku to začal..." *„Cože? Tak on ti tady poblbne hlavu a odjede? To je docela zbabělý!" *„Ne Zee. On nechtěl. Nemůže za to." *„Louis... A co bude dál?" *„Nevím... Chce se mi umřít!" znova jsem se rozbrečel. Zayn si mě zase přitáhl do objetí. *„Zvládneme to spolu Louis... To ti slibuju!" *„Děkuju ti."

Harry:

Koukal jsem z okna na pohybující se stromy. Věděl jsem, že nás čeká dlouhá cesta. Opřel jsem hlavu o okno a zavřel oči. Myslel jsem na Louise. Na mého Louise. Co asi teď dělá? Trápí se? Nemám mu napsat, abych zjistil, jestli je v pořádku? Mamka se soustředila na cestu. Nevnímala mě, za což jsem byl rád. Vzal jsem do ruky mobil a otevřel jsem náš chat s Louisem. Projížděl jsem si staré konverzace. Všechno v tu dobu bylo v pořádku. Byli jsme nejlepší KAMARÁDI. Pak se to ale pomalu začínalo měnit. A já to pokazil tím, že jsem ho políbil! Všechno je to moje chyba. Já jsem ten debil, kterej všechno pokazil! *„Mami? Můžeš prosím zastavit?!" *„Harry, ale..." *„Prosím!" *„Tak chvilku počkej. Tamhle je benzínka."

Mamka zabočila doprava a při té příležitosti si natankovala. Já utíkal rychle na záchod. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla.

Louis:

Se Zaynem jsme leželi a dívali se na film s popcornem v ruce. Aspoň jsem se mohl nějak odreagovat. Najednou se vedle mě rozsvítil telefon. PŘÍCHOZÍ HOVOR OD HARRY

Zayn byl hodně zabranej do filmu, takže si toho světla v tmavé místnosti nevšiml. *„Zayne, odskočim si." *„Jojo." vstal jsem rychle z postele a vletěl jsem do koupelny. Dveře jsem zamkl, posadil se na kraj vany a byl jsem odhodlanej ten telefon vzít. *„Harry?" chvilku nic. *„Harry?!" zvýšil jsem trošku hlas. *„Loui?" *„Co se děje Harry? Proč brečíš?" *„Louis, promiň. Za všechno se ti omlouvám. Neměl jsem to dělat." *„Harry, zlatíčko. Za nic se neomlouvej. Nemůžeš za to." *„Můžu Loui. Nechtěl jsem tě takhle trápit. Moc se ti omlouvám. Miluju tě." *„Já tebe taky." slyšel jsem tu bezmoc, tu vinu. Nechtěl jsem aby si to dával za vinu. *„Louisi... Tak moc se mi stýská." *„Harry, to mě taky. Neboj se. Najdu si brigádu a budu šetřit, abych za tebou mohl co nejrychleji přijet!" *„Louis... Já to bez tebe nevydržím..." snažil jsem se zadržovat ty slzy, ale prostě to nešlo. Nachvilku jsem se odmlčel. *„Louis?" *„Ano Harry?" *„Budu muset končit..." *„Dobře." popotáhl jsem. *„Ne, ne... Louisi, neplač. Prosím... To jsem nechtěl." *„Já nepláču. Tak už běž ať nemáš průser. Budeme si psát dobře? A až přijedeš, tak mi zavolej na skype." *„Dobře. Miluju tě. Pa!" *„Taky tě miluju. Pá!" zavěsil. Byl jsem vážně v šoku. Možná se mi trošku ulevilo, ale i přitížilo.