Do You Remember Me? (Larry Stylinson)

#9

Harry:

*„Mami?" sešel jsem dolů po schodech a uviděl jsem mamku jak brečí na sedačce v obýváku. *„Maminko?" přiběhl jsem k ní a objal ji. *„Harry, prosím nech mě..." řekla to ale klidně. Neměla na to se zase hádat. *„Mami... Proč prostě nepochopíš kdo jsem? Proč mě nemůžeš mít ráda jaky jsem?" *„Ale Harry, já tě ráda mám.... Jen prostě, je to zvláštní že zrovna ty!" *„Mami, prosím už se kvůli tomu netrap. Stejně se odstěhujeme a Louise nebudu tolik vídat..." *„Ale v New Yorku jsou i jiní kluci." *„Mami, prosím... Neřešme to... Stejně už musíme vyrazit." řekl jsem smutně. Zrovna před barákem zastavilo stěhovací auto. Dva chlápci na nosili bedny a ostatní nábytek do přívěsu. Vyšel jsem ven. Chvilku jsem stál na kraji chodníku a koukal na Louiho okno. Když jsem se chystal odejít, mihlo se v tom okně něco. Stál tam Louis. Byl ubrečený. Bylo to vidět. V tu chvíli mi ukápla slza a stekla po obličeji. Louis přitiskl svou ruku na sklo na znamení ať ne odcházím. Bože, ten pohled, ten pocit. Zvedl jsem ruku na rozloučení a šel do auta, kde už čekala mamka. Naposledy jsem se otočil na Louise a poté jsme jeli napříč velkému městu, kde nikoho neznám.

Louis:

Přitiskl jsem se na okno. Nechtěl jsem aby Harry odjel! Jen mi zamával a pak nasedl do auta, které vzápětí odjelo. Schoulel jsem se pod okno a opřel se o zeď. Začal jsem ještě víc brečet. Nezvládal jsem to! Odjel mi Harry, můj Harry. Tolik jsem chtěl utíkat za ním. Být s ním, říct mu, že ho miluju, obejmout ho a nikdy nepustit. Lehl jsem si do klubíčka. Zem byla docela chladná, ale žádnou pozornost jsem tomu nevěnoval. Chtěl jsem umřít!

Z mého trápení mě vzbudil něčí dotyk na mém rameni. Zvedl jsem pohled, abych zjistil kdo to je. *„Louis?" panebože. *„Zayne?" byl jsem tak rád, že je tu. Je to můj druhý nejlepší přítel. Padl jsem mu do objetí a on si mě přitiskl. *„Louis, to bude dobrý..." *„Nebude... Zayne, já se nesnáším! Kdyby se nestalo, to co se stalo, bylo by to lepší...!!" *„Co se stalo Louis?" *„A-ale nic..." nevěděl jsem jestli mu to mám říct. Nevěděl jsem jak se zachová. Bude mě chápat? Bude mě mít rád jako vždycky? *„Dělej Louisi!!!" zvýšil hlas. *„No... Zamiloval jsem se do něj!" řekl jsem na jeden nádech. Pak jsem si zhluboka oddechl. Co se asi bude dít teď? Odtáhl jsem od něj hlavu, abych se podíval do jeho tváře. Měl ten jeho neutrální výraz. Jak já ho nesnášel! V tu chvíli jsem nevěděl co si mám myslet!