Do You Remember Me? (Larry Stylinson)

#32

Louis:

Lehl jsem si na bok a koukal do stěny před sebou. Začínali se mi zase vracet ty blbý vzpomínky s Harrym. Nechci na něj myslet, ale nejde to. Miloval jsem ho... Nebo snad pořád miluju?

Harry:

*„Tak co Harry? Spokojenej?" zeptal se Nick, když viděl jak jsem vyřízenej. *„Plně..." usmál jsem se. Možná jsem ale trošku lhal. Nebylo mi ze všeho nějak dobře. Možná proto, protože jsem myslel na Louiho? Na mého Louiho? Vlastně už ne na mého... Je šťastný se Zaynem a já tady mám Nicka... Vstal jsem a šel se obléknout. Nick si na sebe taky hodil oblečení a šel mě vyprovodit až ke vchodovým dveřím. Políbil jsem ho a už zase jsem šel v té zimě domů, kde jsem se rozhodl napsat Louimu. Nebo možná zavolat?

Louis:

Ležel jsem a koukal do stěny jako úplnej blbec hodně dlouho. Najednou se mi rozezněl telefon. Když jsem zaostřil uviděl jsem jméno HARRY. Sakra proč mi volá?! Nemůže jen napsat. Ale tak mu to zvednu.... Co mám dělat. Rozklepal jsem se tak, že jsem skoro nemohl potvrdit hovor. Nakonec se mi to nějak povedlo. *„N-no?" *„Ahoj Louis..." vydechl. *„Ahoj Harry..." zase se mi chtělo brečet. *„Chtěl jsem ti popřát k narozeninám a vlastně i Veselé Vánoce." *„D-děkuju... Tobě taky." nastalo chvilku ticho. A v tom se mi slzy pustili úplně. Nechtěl jsem brečet, ale nešlo to. *„Louis? Ty brečíš?" ozvalo se. *„Ne..." *„Nemusíš..." *„Ne nebrečím!" zastavil jsem ho. *„Dobře, tak jestli to je všechno, tak teda ahoj!" *„Ahoj Harry." teď by mělo přijít to naše MILUJU TĚ! Ale nepřišlo. Nevím nad čím přemýšlel, ale ještě tak 2 minuty po rozloučení hovor běžel. Když to konečně tipnul, hodil jsem mobil někam, ani nevím kam... Praštil jsem sebou zas do postele. Chtěl jsem se z toho vybrečet. Teď by mi pomohla zase Fizzy, ale nemůžu jí zavolat. A zachvilku má přijít Zayn! Sakra! Vstal jsem, oblékl se do bundy, bot co jsem měl ve skříni a otevřel okno. U okna byl velký strom na který jsme s Harrym dřív lezli. Vyskočil jsem na parapet a pak opatrně naskočil na větev. Několikrát zapraskala, ale nezlomila se. Zašel jsem dál a pak skočil dolů. Šel jsem směrem... No ani nevím kam. Chtěl jsem být sám. Zachvilku se mělo začít stmívat, ale bylo mi to celkem jedno. Je mi už 18,takže o mě strach mít nemusí...

Zayn:

*„Tak já půjdu za Louisem." řekl jsem všem a odešel nahoru. Zaklepal jsem na dveře, ale nikdo se neozýval, tak jsem normálně vkročil. Podíval jsem se po pokoji, ale nikde nebyl. Vyběhl jsem rychle ještě ke koupelně, ale tam taky nebyl! Pak jsem si něco uvědomil. Zašel jsem do pokoje, kde bylo otevřený okno! No jasně! Ale proč?!