Shadows die

Nine

Proudila jsem se s pocitem, že dnes, stejně jako každý nadcházející den budu prožívat čím dál větší bolest. Je to jako dřív, akorát na jiném místě a od jiných lidí.

Vyhrabala jsem se z peřina roztáhla závěsy. Začínalo svítit slunce a jeho paprsy dolehly až ke mně do pokoje. 

Oblékla jsem si černé upnuté rifle, černo šedě pruhované triko s třičtvrtečním rukávem, do uší si dala malé černé náušnice, na krk si pověsila řetízek od Andyho a na ruku kožené náramky. Vlasy si jako vždy natupírovala, přežehlila, na oči si nanesla tenké linky a řasy zvýraznila řasenkou. 

Myslím, že i kdybych si na sebe vzala bílou sukni s růžovým tílkem, stále bych byla za tu divnou emařku, jim se člověk nikdy nezavděčí. Pokaždé si něco najdou.

Přes rameno jsem si hodila černý batoh, do ruky vzala koženou bundu a pomalu scházela schody dolů. 

"Nemusíte kvůli mně vstávat." hlesla jsem a posadila se ke stolu vedle Jinxxe.

"Sluší ti to." usmál se na mě Andy.

"Díky."

"Dnes tě zavezu já, chceš abych pro tebe i přijel?" promluvil Ash.

"Díky, ale je to dvacet minut cesty, klidně půjdu pěšky. Nemusíte vstávat tak brzo."

"Kdybychom nechtěli, nevstávali bychom s tebou." uklidnil mě Ash.

"Tak fajn, stejně se nemusíte obtěžovat." zamumlala jsem a vstala od stolu. V chodbě si obula boty a oblékla koženou bundu.

"Měj se Steph!" ozvalo se z kuchyně.

"Ahoj!" zavolala jsem na kluky a s Ashem se vydala k jeho autu.

Posadila jsem se dopředu a s povzdychnutím se zabořila do sedačky.

"Steph, co je? Jsi od včerejška divná." podíval se na mě nedůvěřivě. Jen jsem uhla pohledem a nereagovala na to, co řekl. "Chceš, abych pro tebe přijel?" s povzdychem změni téma.

"Nemusíte kvůli mně jezdit."

 "kdybych nechtěl, nenabízel bych ti to." znovu si povzdychl a stále na mě upínal pohled a čekal na odpověď.

"Když budete mít cestu, klidně přijeďtě, ale klidně bych domů došla." pokusila jsem se o nepatrný úsměv a Ash konečně nastartoval.

Když zastavil před rozsáhlou budovou, na jeho auto se už upnulo spoustu pohledů, které zaregostrovaly i mě. I když jsem je přes zavřené dveře neslyšela, věděla jsem, že z úst většiny lidí vychází narážky na mě.

Projela jsem si rukou vlasy a zhluboka vydechla. Nechtěla jsem tam. Nechpala jsem, proč se ke mně takhle začali chovat všichni již první den. Proč se ke mně otočili zády i když mě vůbec neznají?

"Fakt je všechno v pohodě?" Ash se opřel rukou o volant a nespouštěl ze mě pohled.

"Já.. Jo.., myslím, že jo." položila jsem ruku na kliku od dveří auta a pomalu ji stiskla.

"Tak se měj." usmál se na mě a já vystoupila ven.

"Ahoj." vynutila jsem ze sebe aspoň malý úsměv a dveře od auta zavřela. Rozešla jsem se k hlavnímu vchodu školy a sklopila hlavu.

Všichni mnou opovrhovali. Zdálo se mi to tu ještě horší než na mé dřívější škole. Tady mě odsoudili hned první den, aniž by mě znali. Prostě jsem emo a jsem a špatná. Takhle to vždycky bylo a vždycky zůstane.

Zamrkala jsem a hlavu sklonila ještě víc. Tmavé vlasy mi spadaly do obličeje a já přes ně nic neviděla. Byla jsem ráda. Aspoň jsem se nemusela dívat do tváří všech těch lidí. Topící se v myšlenkách jsem procházela mezi skříňkami a mířila k té své. Najednou mi někdo strčil do cesty svou nohu, o kterou jsem zakopla a spadla na zem. 

"To musí být Jake nadšený, že má za sestru tebe." rozesmál se kluk, který mi to způsobil a s ním se zanedlouho rezesmáli všichni, kdo tohohle byli svědkem.

Rychle jsem se ze země sesbírala, vyndala ze skříňky potřebné věci a co nejrychleji mířila ke třídě. Nachystala jsem se na první hodinu a do uší si dala sluchátka. Potřebovala jsem se na chvíli odreagovat, přijít na jiné myšlenky a aspoň na chvíli uniknout realitě.

Podle hluku ve třídě jsem usoudila, že už zvonilo. Zvedla jsem hlavu a písničky si trošku zeslabila. Do třídy vešel matikář, všichni si otevřeli sešity a započal čtyřicetipěti minutový nudný výklad následovaný nespočtem příkladů.

Tak moc jsem záviděla klukům, že do školy nemusí a mají tak úžasné zaměstnání. To já musím trčet tady, mezi lidmi, kteří mi nevěnují jediný pěkný pohled a pomalu si začít hledat práci nebo aspoň brigádu, protože nemůžu viset Jakovi na krku do konce života.

Třídou se rozezněl zvonek a já se odebrala na záchody. Nechtěla jsem sedět mezi nimi a být středem zábavy. Zamkla jsem se v jedné kabince a počkala v ní, dokud zvonek neoznámil začátek hodiny.

Takhle u mě vlastně probíhal celý den. Narážky na mou osobu jsem nevnímala, protože jsem se je za ta léta naučila dokonale ignorovat a soustředit se jen na hudbu. 

Když se třídou konečně rozezněl zvonek, ohlašující konec poslední hodiny, seběhla jsem schody dolů, hodila do skříňky nepotřebné učebnice a spěchala ven, počkat na Ashe.

K mé smůle jsem tu nečekala sama a když si mě ostatní všimli, posloužila jsem jim jako dočasná zábava.

"Umí ta emařka vůbec mluvit?" zaslechla jsem klučičí hlas a postavu, která mířila ke mně. Sklopila jsem hlavu, jako bych si snad myslela, že to, že přes svoje vlasy neuvidím mě učiní neviditelnou.

"Dívej se na mě, když s tebou mluvím!" sykl mi do ucha a já jen nasucho polkla. Nereagovala jsem na něj a to ho naštvalo. Surově mě shodil na zem a všichni ostatní nás pobaveně sledovali. 

Oprášila jsem si odřené ruce od písku a malých kamínků, které se mi do dlaní zaryly a chtěla se zvednout. 

"Ještě jsem s tebou nezkončil. Tak umíš mluvit nebo ne?" pokračoval a já spustila ruce podél těla. Mlčela jsem.

"Mě ignorovat nebudeš, kurvo." prskl a kopl mě do břicha. Rozkašlala jsem se, což u ostatních vyvolalo vlnu smíchu a ten, který mi to způsobil mě se všemi ostatními pobaveně sledoval.

V dálce jsem zahlédla Ashovo auto, proto jsem se s menšími bolestmi zvedla ze země, oprášila se a vydala k jeho autu.

Otevřel mi dveře a já se úlevně zabořila do pohodlné sedačky.

"Jak ses měla?" zeptal se a nastartoval.

"Jako ve škole." odpověděla jsem a připoutala se.

Celou cestu jsem mlčela a často jsem na sobě cítila Ashův pohled. Neměla jsem sílu na to něak reagovat, protože kopnutí do břicha bylo docela silné a začínalo mě bolet čím dál víc.

Když Ash zastavil před vilou, vystoupila jsem ven a zhluboka nadechovala čerstvý vzduch. 

"Ahoj" pozdravila jsem kluky a mířila rovnou do pokoje. Vzala jsem si prášek od bolesti a natáhla se na postel. 

Věděla jsem, že kdybych tu zůstala, jeden z nich by přišel. Vždyky poznají, když mě něco trápí. Tímhle je nechci zatěžovat. Proto jsem vstala, převlékla se a pomalu sešla schody dolů. 

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nic nepřidala. Klidně začnu přidávat častěji, když budete chtít. Byla bych ráda, kdybyste mi napsali názor na příběh, abych věděla, jestli mám vůbec pokračovat. Komentáře mě vždy potěší a přinutí mě napsat další díl. Budu za ně ráda i za vote, pokud se vám část aspoň trochu líbila. 

S touto částí moc spokojená nejsem, ale další by měly být zajímavější.