Shadows die

Eight

Zkončily Vánoce, zkončil Silvestr. Zkončilo veškeré volno a já se každým dnem blížila k nástupu do nové školy. Už předem jsem se smířila s tím, že výsměšky, posměšky a všemožné narážky na mou osobu mě neminou, ale přesto jsem se bála. Nechtěla jsem tam.

Se smíšenými pocity jsem vylezla z postele a přešla ke skříni. Nemá cenu se vydávat za něco co nejsem. Proto jsem si oblékla černé, volnější tričko se třemi pírky a trošku potrhané legíny. Na ruce si dala náramky a přesunula se do koupelny. Vyžehlila jsem si a lehce natupírovala vlasy, nalíčila se a s koženou bundou v ruce sešla po schodech dolů.

Skoro nikdo tam nebyl. Většina byla zalezlá ve svých pokojích a ani se jin nedivím. Kdo by takhle brzo vstával jen kvůli tomu, že musím jít do stupidní školy.

 "Dobré ráno." pozdravil mě hned Jake a já se unaveně posadila na židli.

"Dobré." vzdychla jsem a napila se čaje.

"Až se najíš, zavezu tě a odpoledne pro tebe přijedu buď já nebo někdo z kluků. Jak budeš chtít."

"Fajn."pokrčila jsem jednoduše rameny.

Když byl čas odjezdu, obula jsem si kanady, oblékla koženou bundu a s taškou přes rameno nasedla do Jakova auta.

Po pouze desetiminutové cestě zastavil před školou.

"Tak se měj." 

"Pokusím se." koukla jsem se na něj, vylezla z auta a zabouchla za sebou dveře.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k hlavním dveřím. Okolo už postávalo spoustu 'swag' kluků a kolem nich motajících se bárbín. Instinktinvně jsem sklopila hlavu a se sluchátky v uších se snažila co nejnenápadněji projít kolem nich. 

Cítila jsem na sobě pohledy, které se na mě stáčely ze všech stran, úšklebky a první poznámky namoji osobu.

Hlavu jsem sklonila ještě níž a mermomocí se snažila zahnat slzy, které se mi hrnuly do očí.
Vstoupila jsem do dveří a ocitla se v budově školy. Po krátkém hledání jsem konečně narazila na ředitelnu a tiše zaklepala.

"Dále!" ozvalo se zevnitř a já vstoupila.

"Dobrý den." špitla jsem.

"Dobrý den. Stephanie Pitts?" oslovil mě mile ředitel a usmál se na mě.

"Ano." zvedla jsem trošku hlavu.

"Dobře. Tady máš klíček od skříňky, je to číslo 237. Můžeš si tam jít odložit věci a já ti zatím nachystám učebnice." podal mi malý klíček a usmál se na mě.

"Eh.. Děkuju." vzala jsem si klíček z jeho ruky a vrátila se zpět dolů. 

Přezula jsem si kanady za černé tenisky, odložila si bundu a vrátila se zase nahoru. Převzala jsem si učebnice a následvala ředitele po schodech nahoru.

"Tady máš třídu. Kdyby jsi cokoli potřebovala, tak víš, kde mě máš hledat"

"Děkuju." odpověděla jsem a zaklepala na dveře třídy. Vešla jsem dovnitř a všechny pohledy utkvěly na mně. Zkousla jsem si ret a přešla k učitelce. Všichni si mě zvědavě prohléželi a já si přála, být v tu chvíli neviditelná.

"Dobrý den." dostala jsem ze sebe konečně.

"Dobrý den. Tohle je vaše nová spolužačka Stephanie Pitts." krátce mě přestavila a pokynula mi, abych se šla posadit. Namířila jsem si to k poslední lavici u okna, která byla nejvíce skrytá.

"Emo?" uslyšela jsem první poznámku.

Snažila jsem se navnímat všechny ty výšměšné pohledy a snažila se namyslet na to, co bude o přestávce. 

Učitelka pokračovala ve svém výkladu a já si znuděně otevřela sešit. Neučila jsme se špatně a škola mě nebavila. 

Tužkou jsem si začala kreslit na volnou stranu v sešitě a asi nepostřehla, že zazvonilo. 

"Je divná." zaslechla jsem kousek od sebe. Potom jen něaké šeptání a návaly smíchu. Už teď jsem se stala terčem posměchu celé třídy a to jsem nikomu nic neudělala.

***

Konečně se ozvalo mnou vymodelné zazvonění a já se snažila co nejrychleji dostat pryč odsud. V očích mě pálily slzy od neustálých narážek a posměchu, které se již během prvního dne začaly rychle stupňovat.

Nazula jsem si kanady a spěchala pryč odtud. Někdo do mě prudce strčil a já narazila do skříněk vedle mě. Všichni, kdo tohohle byli svědkem se začali smát a rozesmáli se ještě víc, když mi onen člověk podkopl nohy a já znovu upadla. 

"Ta má dost." ušklíbl se mezi smíchem a já vyběhla ven.Všimla jsem si, že už zde stojí auto jednoho z kluků, proto jsem si setřela z očí všechny slzičky, které se dostaly na povrch, nasadila co největší úsměv, který v mém případě nebyl skoro žádný a vydala se k autu.

"Jak ses měla?" zeptal se hned Andy.

"Šlo to." pokrčila jsem rameny a snažila se vytvořit si alespoň malý úsmév na rtech.

Andy nastartoval a za chvíli parkoval u vily. 

"Opravdu je vše v pořádku?" nedůvěřivě se na mě podíval, když už auto stálo a mělo vyplý motor.

"Jo, nemělo by?" pohodila jsem rychle hlavou a odtrhla pohled od mých bot, který na nich ulpíval celou cestu.

"Jen se ptám." odpověděl a vystoupil z auta stejně jako já.

"Ahoj." řekla jsem do prázdna, když jsem vešla do chodby a doufala jsem, že mě apsoň někdo slyšel.

Z nouhou jsem si zkopla kanady a šla rovnou do pokoje, kde jsem sebou plácla na postel.

Není to tu vůbec jiné, než v minulé škole. Kolik let se ještě budu muset potýkat s šikanou? Je jen otázka času, kdy tady přeroste z psychického týrání na fyzické.

"Steph!?" slyšela jsem hlasy zespodu. Zvedla jsem se z měkké postele, projela si rukou vlasy a seběhla schody za klukama dolů.

"Jak ses měla?" zajímal se hned Ash.

"Proč se mě na to všichni ptáte?" 

"Stalo se něco?" přešel ke mě Jake.

"Ne, všechno je v pohodě." vzdychla jsem a sedla si na pohovku.

Kluci se na mě nedůvěřivě podívali a posedali si kolem mě. Zajela jsem si rukou do vlasů a zavřela oči. Už teď mi bylo jasné, že do té doby, než vyjdu střední, budou pro mě všechny dny stejné.

Škola, psychické a fyzické týrání spolužáky, doma předstírání, že se vůbec nic neděje a že je vše v naprostém pořádku, probrečené večery a neustále vracející se vzpomínky na dny, kdy jsem byla šťastná.