Shadows die

Fourty-two

Jen, co tour zastavil jsem z něj vyskočila a mířila rovnou k domu. Na první pohled vypadal docela opuštěně, ale měla jsem za to, že ho někdo koupil.

"Steph, nechoď tam! Není to dobrý nápad!" uslyšela  jsem za sebou hlas Jaka, když má dlaň držela kliku dveří. Neposlouchala jsem ho a když po delší době, která uběhla od mého zaklepání nikdo neotvíral, jsem omámeně vstoupila dovnitř.

Jen, co jsem tam vstoupila, se mi vybavilo spoustu vzpomínek a když jsem očima zavadila o místo, kde jsem mámu viděla naposledy ležet, nepříjemně mě bodlo u srdce.

Když jsem se kolem sebe rozhlédla, vůbec to tu nepřipomínalo náš domov. Ve vzduchu se vznášel zápach po alkoholu, cigaretách a marihuaně. V obýváku se na zemi válely použité injekční stříkačky a mě se při pohledu na ten nepořádek udělalo úplně špatně.

Pomalu jsem začala stoupat po schodech a rozklepanou rukou se přidržovala zábradlí. Žila jsem v domnění, že si dům někdo koupil a pěkně se o něj postará a ne, že si z něj udělají feťáci své doupě.

Zaslechla jsem za sebou povzdech a kroky Jaka.

"Steph nechoď tam." v jeho hlase byl rozpoznat náznak zoufalosti. Ignorovala jsem ho a vystoupala do druhého patra.

Jako první jsem vstoupila do svého pokoje. Vypadal docela podobně, jako když jsem ho opustila, akorát víc zničeně. Všechno to tu na mě působilo hrozně silným dojmem a při pohledu na jakoukoli drobnost jsem si vzpomněla na všechno spojené s ní.

"Není to dobrý nápad, Steph. Vraťme se." naléhal na mě, já však byla úplně mimo realitu.

Už jen můj pokoj ve mně vyvolal vlnu vzpomínek, především to, co mi tam Logan prováděl, ale v máminé ložnici to bylo ještě silnější.

Navíc většina věcí byla rozbitá a to mě bolelo ještě víc. Panoval tu hrozný nepořádek a já tam stála mezi dveřmi a všechno to sledovala.

"Steph vrať se, říkal jsem ti, že to není dobrý nápad sem chodit a všechno si to znovu připomínat, když..."

"Když co?" otočila jsem se k němu a pronikavě mu hleděla do očí. Připadala jsem si trošku jako blázen.

"Když už se ti na to podařilo trošku zapomenout.. Teď si to akorát zase připomínáš a stejně už to nezměníš-"

"Ale co když nechci zapomenout? Já na to nechci na rozdíl od tebe zapomenout, nechci zapomenout na ni!" přerušila jsem ho s trošku zvýšeným hlasem.

"To já taky ne, ale co ti to přinese? Zase se budeš trápit tím, co nezměníš!" už měl trošku zvýšený hlas i on.

"Chápeš, že já na ni zapomenout nechci? Pro tebe je to snadný, protože ty jsi tady ty roky nebyl! Ty jsi si někde užíval s klukama a vůbec by tě nenapadlo, že zrovna v tu chvíli jedna z nás dost trpí. Nenapadlo tě, že zrovna v tu chvíli, kdy ty se směješ, jsem já schoulená pod peřinou a bojím se, co se stane, až mi vtrhne do pokoje! Já to tady všechno prožila a na to nikdy nezapomenu!" křikla jsem. Vůbec jsem si neuvědomovala, co říkám. Věděla jsem, že to nebylo zrovna pěkné, ale byla jsem ve zvláštním stavu.

"Neříkám zapomenout, ale už se to stalo, musíš se přes to přenést! Myslíš si, že si to nevyčítám? Vyčítám, každý den si to vyčítám, ale co mám dělat? Kdybych mohl vrátit čas, tak to udělám, ale uvědom si, že nic z toho, co se stalo nezměníš! A vůbec tomu nepomůžeš tak, že se budeš topit v minulosti vždy, když jsi konečně šťastná. Být celý život v depresích, to chceš?" už křičel i on.