Shadows die

Twenty-nine

Připadalo mi, že se v mém životě stále všechno donekonečna opakuje. Ať už to dobré, tak i to špatné. Často jsem dokázala předvídat, co se stane a většinou jsem se nemýlila.

Každý všední den byla na mém seznamu škola, která mi rapidně zhoršila náladu a já měla chuť všechno to utrpení ukončt. Když jsem pak ale přišla domů, zjišťovala jsem, že sáhnout po sebevraždě by byla největší chyba, a že lidé, kteří mě k tomu dovádí mi za to vůbec nestojí. Pořád tu byli ti, kterým na mně záleží a mně záleží na nich.

"Vnímáš?" lehce se mnou Andy zatřásl.

"Hmm?" otevřela jsem rozespale oči a krátce se protáhla tak, jak mi to prostor kolem mě dovoloval. Sice jsem už byla delší dobu vzhůru a utápěla se ve svých myšlenkách, měla jsem zavřené oči a připadalo mi, jako bych se probudila až teď. Stejně jsem vzápětí oči znovu zavřela a s hlubokým výdechem se k Andymu přitulila.

Bylo zvláštní, že jsme se chovali, jako bychom spolu chodili, ale přesto jsme byli jen přátelé. Dobří přátelé. Docela mě udivovala otázka, kterou jsem pokládala sama sobě.

'Chtěla bych, aby mezi námi bylo něco víc?' Nevěděla jsem, jak si na tohle odpovědět. Nikdy jsem nad tímhle nějak extra nepřemýšlela. Neměla jsem ani důvod. Občas jsme se chovali, jako bychom spolu opravdu chodili a já mezi opravdovým chozením a mezi tím, co mezi námi bylo teď neviděla moc patřičných důvodů.

"Zůstaneš dnes s námi doma?" probudila mě z přemýšlení Andyho otázka.

"Ne." zakroutila jsem hlavou a rukama se zapřela o pohovku, abych se mohla posadit.

"Za chvíli je maturita, do té doby to nějak zvládnu." dořekla jsem a zívla.

"Jsi opravdu zvláštní." zasmál se chraplavým, rozespalým hlasem.

"Potřebuju maturitu, abych si mohla vydělávat aspoň trošku slušné peníze." objasnila jsem mu a taky se zasmála.

"Myslím, že existují i jiné možnosti a maturitu by jsi zvládl i bez nějakých zvláštních příprav." mrkl na mě a usmál se.

"Myslím, že podplácet někoho nebude vůbec potřeba. Zas tak špatně na tom ještě nejsem." zasmála jsem se a stoupla si.

"Chce se mi spát!" zívla jsem znovu a protáhla se, tentokrát tak, jak jsem potřebovala.

"Tak si pojď ještě lehnout." rozesmál se Andy a s rukou, podpírající si hlavu mě pozoroval.

"Ono je celkem důležité přijít tam včas, víš?" zasmála jsem se taky.

"Zavezu tě tam." lehce pokrčil rameny a odkašlal si.

"Měl bys ležet a odpočívat, ne řídit auto." založila jsem si ruce na hrudi a vrhla na něj naprosto vážný pohled, který ho rozesmál.

"Nesměj se!" vykřkla jsem a rozesmála se taky.

"Vypadám snad na to, že umírám?" odpověděl ještě za smíchu.

"Teď už ani ne, ale vypadal jsi." poučně jsem se na něj usmála.

Andy také vstal, stoupnul si přede mě a to mě donutilo trošku zaklonit hlavu, abych se mu mohla dál dívat do očí. Ani jeden však nepromluvil a dál se utápěl v očích toho druhého. Andyho ruku se pomalu přiblížila k mému obličeji a já lehce otevřela pusu.

"Co tady děláte?" ozval se ode dveří rozespalý hlas patřící Ashleymu. Polekaně jsme se od sebe odtrhli a vyděšeně se na něj otočili.

"Ashley!" zaúpěla jsem. "Z tebe dostanu infarkt!" zakroutila jsem hlavou a pomalým krokem si to namířila v doprovou obou dvou do kuchyně.