Shadows die

Fifty-five ... Andělé mohou létat

Ještě dlouho do noci jsem seděla u okna a koukala se ven. Déšť už začínal ustávat, ale to se bohužel nedalo říct o bolesti v mém srdci.

Cítila jsem hrozné prázdno a začínala se bát vlastní mysli.

Myslím, že už jsem nebyla v takovém šoku jako předtím a celkově jsem byla mnohem klidnější.

Nic to ale neměnilo na tom, že jsem v ruce svírala černý náhrdelník, který mi dal a na sobě jeho černé tričko.

Nechtělo se mi tomu věřit. Nedokázala jsem si představit a připustit, že už tu vlastně není a nikdy nebude.

Všechno, co jsem s ním prožila, bylo jako včera.

Včera jsi měl všechno, dnes už nemáš nic.

Přesně tohle mě vystihovalo. Stal se pro mě vším, ale já to všechno kvůli své hlouposti ztratila a jediné, co mi zbylo je bolest v srdci. Bolest, která nikdy neustane.

Po tvářích mi začaly znovu stékat slzy a já se snažila vnutit si pocit, alespoň si představit, že je tu se mnou, že mě objímá a šeptá, že vše bude v pořádku.

"An-Andy.." vzlykla jsem a přitulila se k jeho tričku, které jsem měla oblečené.

Obklopovala mě tma a ticho, protože všichni spali, až na mě. Já si nemohla lehnout a zavřít oči. Kdykoli jsem to udělala, měla jsem před očima jeho.

Nezvládla jsem to. Byl všude.

Pomalu jsem se zvedla a přetáhla si přes hlavu teplou mikinu. Potichu jsem vyšla z pokoje a stejně tak za sebou zavřela dveře.

Všude vládlo absolutní ticho a mé kroky se rozléhaly po dlouhé chodbě. U dveří Jakova pokoje jsem se zastavila a po krátkém rozmýšlení je tiše otevřela.

Spal na zádech, bez trička a pravidelně oddechoval. Nebyla ještě úplná, černo černá tma a já na jeho hrudi zaznamenala nějaké obrázek, který tam před tím neměl.

Zapnula jsem lampičku, která netvořila příliš velké a ostré světlo a znovu se na něj zadívala.

Když mé oči spatřily portrét mámy, úplně mi to vyrazilo dech a vehnalo slzy do očí. Opatrně jsem se k němu posadila a prohlédla si pozorněji na pohled čerstvé tetování.

Raději jsem lampičku ale vypla, protože se pohnul a nechtěla jsem ho vzbudit. I tak jsem na něj přes tmu nepřestávala zírat a prohlížet si tetování, které mu tam zůstane navždy. Naprosto mě tím dojal.

Opatrně jsem se k němu přitiskla a lehce ho objala. "Mám tě ráda." zašeptala jsem, políbila ho do vlasů a co nejtišeji opustila jeho pokoj a brzy i vilu.

Hned jsem pocítila studený večerní vzduch a ještě víc se zachumlala do mikiny. Kráčela jsem prázdnou ulicí ozářenou lampami a ticho bylo narušované občasně projíždějícími auty.

Bylo zvláštní procházet místa, která jsme navštěvovali s Andym, ale samotná.

"Kde jsi?" zašeptala jsem, když jsem vzhlédla k posetému hvězdami nebi a vzpomněla si na jeho slova.

"Když už jsi přišel o všechno a zůstal jsi sám, je nade vše krásné, vrátit se ke vzpomínkám." zamumlala jsem si sama pro sebe.

Asi už jsem opravdu začínala bláznit, ale bylo mi to jedno. S rukama v kapsách a hlavou skloněnou jsem se vracela zpátky v čase a vzpomínala na všechny prožitky s ním. Na něj.

Bylo to jako včera, když mě Jake přivezl k nim do vily. Bála jsem se, že mě nepřijmou a odsoudí, jako ostatní, ale nestalo se tak. Místo toho se stali mými strážnými anděly. Především Andy, který byl již od začátku pevně rozhodnutý i pomoct.

Tolik toho pro mě udělal.

Přistihla jsem se, jak si broukám písničku Saviour a utírám si z koutku oka slzu.

Všechno, co se stalo, bylo jako včera.

Když mi hned druhý den pomohl a já se mu svěřila s tím, co nám Logan dělal a co mě tížilo na srdci.

Jak jsem seděla pod stromečkem a rozbalovala dárek od něj, u čehož se na mě zářivě usmíval.

Jak se mi stále snažil pomoct a když jsme konečně po tom všem, co se stalo na Silvestra pozorovali ohňostroj, zahřála mě na ramenou jeho bunda. Vzpomínám si, jak nenápadně nasávala vůni z měkké kůže a vůbec se mi nechtělo ji vracet.

Vždycky poznal, že se něco děje a není v pořádku.

Jak jsem s nimi jela na koncert a sblížila se s ním ještě víc. Proč mi sakra něco nedošlo už po tom, co jsem ho odmítla?

Vzpomínám si, jak jsem byla šťastná, když se náš vztah zase vrátil do normálu.

Na všechno špatné, z čeho mě vytáhl. Bez něj bych nikdy nebyla tak šťastná, jako jsem byla. Všechno jen díky němu.

Udělal toho pro mě tolik. Všechno, co pro mě dělal pro mě znamenalo víc, než si myslel.

Vždycky mi dal pocit, že něco znamenám.

A ples. Jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. Nejkrásnější prožitky s ním.

Tak proč jsem si to všechno nechala vzít?

Musela jsem ho tak trápit.. Možná si tohle všechno zasloužím. Abych trpěla alespoň trošku tak, jako on.

Stále jsem měla před očima okamžik, kdy vydechl naposledy. Věnoval mi svůj život, ale já se obávám, že bez něj žít nedokážu, a ani nechci.

I před tím jsem věděla, že bez něj žít nedokážu. A to, že on je jediný, při kom jsem skutečně žila jsem si uvědomila ještě intenzivněji, až jsem ho ztratila. Už ale bylo pozdě. Měla jsem tolik šancí, ale já je promarnila. Je to fér.

Pomalu jsem se blížila k místu, kde se o všechno stalo. Už z dálky jsem viděla křížek na místě nehody, ale mé nohy se zastavily na mostě.

Nedokázala jsem tam jít, protože už takhle z dálky, při pohledu na to místo jsem měla živě před očima každý detail nehody.

Raději jsem stočila zrak zpátky na hlubokou vodu po mostem. Posadila jsem se na úzké zábradlí a nespouštěla zrak z tekoucí vody pode mnou. Nebála jsem.

Věřila jsem, že je tu se mnou a chrání mě.

"I anděl, jako ty to tu s námi bude muset ještě chvíli vydržet, než ho pustíme navždy do nebe."

V hlavě se mi přehrála jeho slova a já se musela pousmát.

"Všichni chtějí do nebe, ale nikdo nechce zemřít. Chci být s tebou. Navždy." zašeptala jsem. "Andělé létat dokáží." dodala jsem a ztratila 'pevnou půdu pod nohama'.

Rozhodla jsem se, že k příběhu napíši i epilog. Vím, že mu prolog chybí, ale chystám se ho napsat. Je to asi trošku blbý to dopisovat u konce příběhu, ale prostě se mi to k tomu hodí a to, co mám v plánu mi přijde jako dobré zakončení :)

Chtěla bych se omluvit, že část je docela o ničem a já s ním nejsem absolutně spokojená, ale nevím, jak ji zpravit, takže jsem ji takhle nechala. Berte to s rezervou, děkuju :)

A ještě poslední věc. Jelikož je tohle tedy předposlední část a ta úplně poslední vás ještě čeká, napište mi prosím do komentáře něco k příběhu. Může to být cokoli. Nějaké zhodnocení nebo proč jste ho četli a co se vám na něj líbilo a co naopak ne. Moc by mi to pomohlo, protože samozřejmě plánuji napsat nějakou takovou tu "řeč" na konec a tohle by mi k tomu moc pomohlo. Děkuju :)