Shadows die

Three

Převalila jsem se na bok a zjistila, že ležím vedle Andyho. Protřela jsem si oči a posadila se. Venku byl slyšet motor auta a hlasy, které se přibližovaly ke dveřím.

Ještě jsem si v koupelně opláchla oči studenou vodou a šla dolů Jaka a ostatní přivítat. S plnýma taškama se nahrnuli dovnitř a Ash sebou okamžitě praštil do křesla.

"Nekoukej." zamračil se CC a schoval svoje tašky z mého dohledu.

"Neboj, nekoukám." protočila jsem očima a stoupla si na schody. Pohled jsem stočila zpět k zemi a čekala na Jaka, než zamkne auto. 

Tašky hodil do rohu chodby, oklepal si koženou bundu pokrytou sněhovými vločkami a pověsil ji na věšák na zdi. 

"Jak ses měla?" zeptal se a vyzul si boty.

"Fajn." pokřiveně jsem se usmála. Mezitím se konečně z mého pokoje dopotácel rozespalý Andy. Prošel kolem mě, věnoval mi krátký úsměv a zmizel v obýváku.

Pomalu jsem se otočila a došourala se do pokoje. Nemotorně jsem se posadila na postel, hlavu zabořila do dlaní a až teď si začínala uvědomovat, co jsem to vlastně udělala.

Chtěla jsem se pokusit začít nový život a na to, co bylo zapomenout. Nikdy jsem se nikomu s ničím nesvěřovala tam proč? Věřím Andymu, že si to nechá pro sebe a taky jsem mu vděčná za to, jak se o mě postaral. Za to, že tu byl se mnou, ale nikdo to neměl vědět. Nikdo. 

Promnula jsem si oči a vstala z postele. Přešla jsem k oknu, opřela se loktem o parapet a dívala se na poletující vločky. 

"Emm.. Steph?" otočila jsem hlavu a popošla za Jakem.

"Děje se něco?" skoro zašeptal a zadíval se mi do očí.

"Ne, jsem v pohodě." povzdychla jsem si a uhla pohledem.

"Stalo se něco?" pokračoval a jemně mi zvedl bradu, abychse mu dívala do očí.

"Ne, nestalo." ujistila jsem ho, ale sama moc dobřě vím, že stalo. 

 "Víš to, že mi můžeš říct všechno." snažil se mě uklidnit. Vždycky mi připadalo, že mi dokáže číst myšlenky. "Chceš něco k jídlu?" změnil téma a trochu ode mě poodstoupil.

"Ne, nemám hlad. Díky." hlesla jsem a znovu pohledem mířila k zemi.

"Fajn, půjdu zase dolů. Kdyby jsi cokoli potřebovala, přijdi za náma." usmál se na mě a pomalu mířil ke dveřím. 

Jen co se za ním zavřely, znovu jsem se schoulila na posteli a hlavu si schovala do dlaní. Celou tu dobu jsem se držela a pokoušela se nepřipomínat si minulost. Teď je to tu zase zpátky, se mnou. Zase jsem si to všechno připomněla, zase.

Z koutků očí mi vypadly drobné slzy, které mi v slzních kanálkách ještě zbyly. Otočila jsem se na druhý bok a hleděla na zarámovanou fotku mě, mámy a Jaka na pláži. Je z dob, kdy bylo ještě všechno v pořádku. 

 Zabořila jsem si hlavu do polštáře a donutila se na fotku nedívat. Tolik mě to stále bolelo. Přitáhla jsem si kolena k bradě a zavřela oči. Ještě pořád jsem se nepatrně klepala. Pevně jsem zavřela oči a únava z toho všeho mě začala přemáhat.

***

Oblékla jsem si černé tílko, černo červenou kostkovanou košili a černé legíny. Zavřela jsem se v koupelně, kde jsem se trochu upravila a šla dolů za klukama. Včera jsem vesměs celý večer ztrávila zavřená v pokoji ze kterého jsem vyklouzla jen, když jsem se šla osprchovat. Potřebovala jsem být sama a aspoň trochu si všechno uvědomit.

Sešla jsem schody a zamířila do kuchyně. Jake, Ash a CC seděli u stolu a Jinxx s Andym se o něco pokoušeli u kuchyňské linky. 

 "Ahoj." špitla jsem a posadila se na volnu židli u stolu. 

Všichni na mě upřeli své pohledy a Andy mi hned podal talíř pravděpodobně s lívanci.

"Díky." poděkovala jsem a začala pomalu jíst zlatavou placku. 

"Chtěla bys někam dneska zajít? Mohli bychom zajet třeba na oběd." navrhl Jake.

"Já si říkala, že bych se šla někam projít a cestou bych si něco koupila." přiznala jsem. Měla jsem v plánu zastavit se ve městě a koupit něco Jakovi, popřípadně klukům, i když nemám ponětí, co by to mělo být. 

"Tak fajn." povzdychl si Jake. Dojedla jsem poslední kousek, talíř dala do myčky a vracela se zpět do pokoje, abych se mohla připravit.

"Nepotřebuješ peníze?" zeptal se ještě rychle Jake.

"Ne, děkuju." usmála jsem se na něj zavřela se v pokoji. Oblékla jsem si tmavou teplou mikinu, koženou bundu, šátek a něaké náramky. Do menší kabelky dala mobil, klíče a šla se dolů obout.

Vůbec se mi nechtělo mezi všechny ty lidi, kteří budou narychlo shánět vánoční dárky jako já. Mám radši klidná místa a ne nákupní střediska. 

Obula jsem si kanady a vyrazila ven. za dvacet minut jsem došla do města a vstoupila do jednoho z obchodních domů. Kolem mě pobíhaly spousty lidí a já rychle zalezla do jednoho z obchodů.

Procházela jsem mezi regály a pžemýšlela, co bych mohla Jakovi koupit. Vůbec nic mě nenapadalo. Potřebovala jsem originální dárek, i kdyby to měla být drobnost.

Hodinu jsem procházela obchody a stále neměla nic koupeného. Už jsem začínala být doufalá a vešla do dárkového zboží. Jako první a jediný výrobek upoutal mou pozornost rámeček na koláž z fotek. Vybrala jsem mezi nimi obyčejný černý a šla ho zaplatit. 

Byla jsem ráda, že jsem něco Jakovi koupila, ale mrzelo mě, že nemám nic pro kluky. Nic mě nenapadalo, co bych jim měla koupit. 

Zaplatila jsem a rychle z obchodu spěchala na čerstvý vzduch. Do uší jsem si dala sluchátka abych se aspoň trošku odreagovala a vyrazila přes město domů.

Můj pohled směřoval k zemi, ale i přesto jsem si všímala všech těch pohrdavých pohledů. Přidala jsem do kroku a po nekonečé cestě se ocitla před domem. 

Hned jsem vběhla do pokoje, sundala si mikinu a rám vybalila. Ze stolku jsem vyndala album s fotkami, za které jsem teď vděčná Vděčná za to, že jsem si všechny vzpomínky uchovávala a že mi aspoň něco zbylo.

Otáčela jsem stránky alba a každou fotku si důkladně prohlížela. Vždy jsem si vzpoměla na to, kde byla focená a snažila se vrátit v čase. Vybrala jsem pět fotek a se slzami v očích a nepatrným úsměvem je opatrně umístila do rámu na svá místa. 

Bílým fixem jsem ho lehce ozdobila a pečlivě zabalila. Dárek jsem pak schovala pod postel a zamkla se v koupelně. Osprchovala jsem se, odlíčila se a rozčesala si vlasy. V šedých kraťáskách a černém dlouhém triku se pak vydala dolů za klukama, protože by pro mě apoň jeden z nich přišel. 

Posadila jsem se vedle Jaka a zase se na chvíli cítila, jako za starých časů. 

"Neboj se, už bude všechno jenom dobrý." zašeptal tiše, abych to slyšela jenom já.

"Ráda bych ti věřila." zamumlala jsem aopřela si o něj hlavu. 

Vím, že tenhle díl je o ničem a mně se nelíbí, ale něak jsem to napsat musela. Teď už by to mělo být záživnější. Děkuju těm co to čtou. Kdyžtak zanechte komentář, jestli má cenu ten příběh vůbec psát, díky :)