Shadows die

Eighteen

Pohledy kluků se upřely na mě.

"Chceš, abych tě tam třeba o výkendu zavezl?" zeptal se opatrně Jake a položil mi ruku na rameno.

"Chtěla bych, abys mě tam zavezl hned." vzhlédla jsem k němu a upřela na něj svůj smutný pohled.

"Dobře.. Půjdu se převlíknout." vstal z pohovky a já ho s černým batohem přehozeným přes rameno následovala.

Vzala jsem si v pokoji svíčku a zapalovač a šla zase dolů. Za chvíli přišel Jake a když se obul, vydali jsme se k jeho autu. Posadila jsem se dopředu a čekala, až se auto rozjede.

Každou chvíli jsem cítila na sobě jeho pohled. Ani jsem se mu nedivila. Za celou cestu nikdo nepromluvil a muselo se mu zdát moje chování divné.

Nasadila jsem si sluchátka, opřela si hlavu o okno a se zavřenýma očima se snažila na nic nemyslet.

Když auto konečně zastavilo, vystoupila jsem a hned mě ovanul studený vítr. Rozešla jsem se ke bráně hřbitova a ani nečekala na Jaka, než zamkne auto a koupí parkovací lístek, protože na parkovišti patřícímu hřbitovu bylo plno.

Potřebovala jsem jít za ní a myslím, že to Jake pochopil. Otevřela jsem rozvrzanou bránu a vstoupila dovnitř. Musela jsem projít mezi jednotlovými hroby a po vydlážděné cestě nahoru ke hrobu mámy.

Cítila jsem zvláštní pocit a ani trochu se tu necítila dobře. Vzhlédla jsem nahoru na vysoké, strašidelné stromy, se kterými si pohrával vítr a pak svůj zrak stočila na cestu. zabočila jsem doprava a očima hledala ten zprávný hrob.

Najednou jsem se prudce zastavila a nevěřícně zavrtěla hlavou. V řadě hrobů byl jeden naprosto rozbitý a rozkopaný. Zrychleně jsem dýchala a křečovitě v ruce svírala svíčku.

"Ať to není hrob mámy." šeptala jsem a v očích cítila slzy. Pomalu jsem šla dál a zastavila se až u onoho hrobu. Na rozbité náhrobní desce bylo vidět její jméno.

"To.. to není pravda." zašeptala jsem zoufale a klekla si k hromadě kamenů. Urna, ve které bylo její tělo spálené byla taky rozbitá a na prach spálené tělo bylo jistě někde nedůstojně rozfoukané větrem.

Při pohledu na zdemolovaný hrob mě píchlo u srdce a slzy mi z očí nezastavitelně tekly a dopadaly do trávy.

"Kdo jen mohl něco takového udělat?" zašeptala jsem znovu přes pláč a rukou si zajela do vlasů.

Naposledy jsem se podívala na místo, kde ještě před chvíli odpočívala máma, prudce trhla hlavou a bezmyšlenkovitě se rozběhla za Jakem.

Přes slzy jsem viděla jen rozmazané obrazce a když jsem narazila do jeho těla, objala jsem ho a rozbrečela se ještě víc.

"Steph, co se stalo?" nechápal.

"Ně-ně-někdo t-to zni-zničil." vzlykala jsem.

"Co?" nechápal, ale myslím, že mu to začalo pomalu docházet.

Rozběhl se k onomu místu a zarazil se stejně jako já.

"Tohle není pravda, že ne?" rychle pohlédl na mě a znovu na hrob. "Tohle se nestalo." tupě se rozešel ke hrobu. "Kdo to kurva mohl udělat?!"zoufale vzal do ruky hrudku hlíny, která se mu mezi prsty proměnila na prášek.

Nehybně jsem za ním stála a přes clonu slz to všechno pozorovala.

"Tohle musíme nahlásit." postavil se a vytáhl z kapsy kožené bundy i-phone.

Poslouchala jsem, jak to všechno hlásil policii a připadalo mi, že se můj život hroutí čím dál víc. začínala se mi motat hlava, proto jsem se radši posadila na obrubník.

"Steph? Jsi v pohodě?" slyšela jsem jeho hlas, který sám nebyl v 'pohodě'.

"Já..tak moc to bolí." řekla jsem tiše a vzhlédla k němu. "Nechci tu být." dodala jsem a znovu si schovala hlavu do dlaní.

"Chceš, aby pro tebe někdo přijel?" zeptal se a nezpouštěl ze mě pohled. Jen jsem kývla a dál nechávala slzy stékat skrze propojené dlaně.

***

Už se začínalo stmívat a já seděla stále v té stejné poloze. Můj zrak byl akorát namířen k nebi. Už tu byli dávno policisté a já si jen zoufale přála, aby už konečeně přijel někdo z kluků a já odtud mohla jít pryč.

Stále jsem ale doufala, že je to všechno jen zlý sen. Že se probudím a máma tu budou se mnou.

Uslyšela jsem za sebou kroky a otočila jsem hlavu na udýchaného Andyho. Když to všechno viděl, stuhl v pohybu a nechápavě se rozhlížel kolem.

"Emm.. Dobrý den." pozdravil policisty. "Já.. Přijel jsem pro Steph." s jeho pomocí jsem vstala a rozešla se s ním k autu. Unaveně jsem se posadila na pohodlnou sedačku a zavřela oči.

***

Probrala jsem se až ráno a když jsem se kolem sebe pozorněji rozhlédla, zjistila jsem, že ležím v Andyho posteli. V pokoji už bylo denní světlo a já věděla, že dnes už do školy nepůjdu. Unaveně jsem si položila hlavu zpět na polštář a začínala si uvědomovat, co se včera stalo.

"Dobré ráno." usmál se na mě Andy a položil mi na noční stolek snídani. Posadil se na kraj postele a chvíli se na mě jen nepřítomě díval.

"Víš, kdo to udělal?" špitla jsem. Smutně zavrtěl hlavou a položil svou teplou dlaň na moje stehno.

Když už jsem si říkala, že to horší nebude, opravdu jsem nepomyslela na to, že by se mohlo stát zrovna tohle. Já už vlastně nevím, kde moje máma je. Už mi po ní zbyly jen fotky a vzpomínky.

"Určitě se to vyřeší." podíval se na mě smutnýma očima a bylo na něm vidět, že sám neví, jak mi pomoct. Ani já to nevěděla.

"Ale ji už mi to nevrátí." vzhlédla jsem k němu a upřeně se na něj zadívala. "Už mi nic nezbylo. Vždyť já ani nevím, kam za ní jít. Ještě teď si může vítr pohrávat s kousky jejího těla a já s tím nemůžu nic udělat. Proč už po té kruté smrti nemá pokoj ona, ani já?" zoufale jsem se mu zadívala do očí.

Hned na to jsem párkrát zamrkala a dívala se na svoje ruce. Promnula jsem si bílé prsty a až potom zjistila, že mi na nich něco schází.

"Už mi po ní nezbylo nic." hlesla jsem a hned na to se rozbrečela Andymu na rameni.

Tahle je trošku kratší, ale rozhodla jsem se ji přidat dřív za ty krásné komentáře :) Moc vám děkuju, děláte mi nesmírnou radost :)

Ano, sama uznávám, ež je to až moc přecitlivělý a sama nechápu, jak můžu něco takového psaát se svým smyslem pro humor a moc 'milým' chováním a vyjadřováním.

Snad vám nevadí, že je to takové, jaké to je (mně to teda trošku vadí :D).. Další kapitoly by měly být trošku 'normálnější'.

Jinak znovu děkuju za vote, reads a komentáře a zanechtě je i u téhle části, pokud se vám líbila.