Shadows die

Thirty-seven

"Kdo měl v písničce zpívat to, co budu zpívat já?" zeptala jsem se u snídaně. "Přece písnička byla napsaná už předtím, než jste mi nabídli, abych zpívala s Andym." doplnila jsem a dopila čaj.

"Tak trošku jsem si říkal, že by jsi nám to mohla zaypívat, protože jsem věděl, že zpíváš dobře." zazubil se Jake.

"A co kdybych odmítla?" upínala jsem na něj tázavý pohled.

"To by jsi neudělala." ujistil mě Ash a vstal od stolu.

Ostatní ho následovali a nastoupili jsme si do dodávky. Na místo řidiče se posadil Ash, aby jsme na místo bezpečně a v pořádku dorazili a vyjeli jsme.

Seděla jsem u okýnka a pozorovala jsem rychle mizející krajinu. V hlavě se mi míhaly tisíce myšlenek, ale ani nad jednou jsem nedokázala doopravdy přemýšlet.

"Jsme na místě." promluvil Jinxx, když dodávka zastavila a všichni jsme vystoupili na čerstvý vzduch.

Kluci zamířili do budovy, před kterou jsme parkovali a já je jako poslední následovala a neustále se kolem sebe rozhlížela.

Zanedlouho zmizeli ve dveřích a ocitli jsme se v prostorné místnosti, která pro mě byla ještě víc fascinující.

Jen, co za námi Jake zavřel dveře k nám přišel muž, se kterým mě kluci hned představili a posedali jsme si na prostornou pohovku, která tu stála.

Jako první se nahrávaly bicí. CC se hned odlepil z pohovky a posadil se za ně.

Celou dobu, co hrál jsem ho zaujatě pozorovala a z mého stavu, kdy jsem absolutně nevnímala mě probralo, až když se mnou CC zatřásl a začal se mi smát.

Jako druhá v pořadí byla basa, pak kytary a nakonec zpěv, proto mi bylo jasné, že já s Andym se budeme nahrávat pozítří, maximálně zítra.

"Nechcete, abychom se stavili pro něco k jídlu?" navrhl Andy.

Kluci něco souhlasně zabručeli, já poslušně vstala a vydala se s Andym ven.

Jen, co jsme se objevili na čerstvém vzduchu, strčil si ruku do kapsy a vyndal cigarety.

"Ne! Přestaň si ničit zdraví." vyndala jsem mu cigaretu z pusy a spolu s celou krabičkou ji hodila do koše.

"To-to přece nemůžeš!" zaraženě se na mě podíval a naštvaně strčil zapalovač zpátky do kapsy.

"Předemnou nekuř. Vždyť za den vykouříš půlku krabičky." nechápavě jsem zakroutila hlavou.

"Ale vyhazovat jsi ji nemusela." zabručel.

"Kam vlastně jdeme?" změnila jsem po chvíli ticha téma.

"Koupíme asi pizzu." pokrčil rameny a já souhlasně kývla hlavou.

"Steph?" oslovil mě.

"Hm?" zvedla jsem k němu hlavu.

"Ten večer, než odjedeme na turné.. Nešla by jsi se mnou do kina?" nadějně se mě upřel své modré oči a já pobaveně zvedla obočí.

"Já bych ten film chtěl vidět a nechci tam jít sám. Navíc stejně bychom byli doma." pokrčil rameny.

"Dobře, půjdu." usmála jsem se na něj a vstoupila do dveří, které mi Andy podržel a hned všude kolem ucítila vůni pizzy.

Objednali jsme si a na chvíli se posadili u menšího stolku stojícího u okna.

Zadívala jsem se na chvíli ven, na všechny lidi, kteří tam chodili. Na lidi, v mém věku s partou přátel, kteří se smáli a vypadali, že jim nic nechybí.

Všimla jsem si, že se na mě dívají. Možná jsem už z toho všeho začínala být vztahovačná, ale když však na mě nějaký kluk ukázal a ostatní se začali smát, s hlubokým výdechem jsem sklopila hlavu.

"Co se děje, Steph?" Andyho ruka se láskyplně dotkla mé tváře a já k němu se smutnýma očima vzhlédla.

"Když tě lidé kritizují, je to dobře." řekl a já z něj nespouštěla tázavý pohled.

"Nikdy by nekritizovali nic, co by je nezaujalo." usmál se a tím na tváři vykouzlil úsměv i mně.

"Vždy jsi mi dal pocit, že něco znamenám." opřela jsem si o něj hlavu.

"Taky ano. Pro mě znamenáš všechno." usmál se.

Tuhle krásnou chvilku nám však brzy přerušil muž u pokladny, který nám podal tři krabice s pizzou, Andy zaplatil a vydali jsme se zpátky.

***

Celý následující den vlastně probíhal stejně a já si vzpomněla na Andyho slova.

'Všechno zlé je k něčemu dobré.' byla pravdivá ve všech ohledech. Kdyby se to všechno nestalo, nebyla bych tu teď s nimi a necítila jsem se šťastně. Konečně jsem měla pocit, že se můj život začal ubírat tím správným směrem, a že konečně někam patřím.

Když jsem tam potom s Andym stála a zpívala, všichni nás fascinovaně sledovali a já ani nevěděla, jak jim poděkovat za to, že mi splnili můj sen.

Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla být tam, kde jsem teď a když si vzpomenu, že jsem už nespočet krát seděla s žiletkou v ruce a přemýšlela nad jedinou věcí, kvůli které bych tu měla zůstat a už tolikrát jsem to všechno ukončit chtěla, nejraději bych se do minulosti vrátila a nikdy tu ostrou věc nepoužila.

Protože představa, že bych to zbaběle ukončila a nedožila se tak krásné etapě života, která u mě nastala až teď, po tom veškerém utrpení, byla děsivá. A já na sebe byla zpětně hrdá, že jsem nesáhla po sebevraždě, a i když jsem byla chvílemi v zoufale kritickém stavu, zvládla jsem to a možná, že jsem chvílemi i ráda, že Logan to video na chvíli zveřejnil. Byl to totiž přelom toho, kdy se můj život začal ubírat konečně správným směrem.

Trošku kratší kapitola, ale říkala jsem si, že nebudu jednotlivé dny, kdy nahrávali rozepisovat, protože by byly kapitoly nudné a o ničem, protože bych nevěděla, co do nich psát.

Tahle kapitola je asi trošku zvláštní, ale opravdu jsem nevěděla, jak to všechno napsat a snažila jsem se, aby nebyla nudná a aspoň trošku 'o něčem'.

Jinak nevím, kdy přidám další, protože na psaní teď opravdu nemám čas, takže v bližší době čekejte maximálně jednu novou část, a až se vrátím z dovolené, přidám jich určitě víc.

Tuhle část bych chtěla věnovat JustJenny312 (doufám, že jsem to napsala správně, protože se mi nějak sekl wattpad a nejde to jinak napsat), protože mi napíše vždycky krásný komentář, který mě moc potěší.

Kdybyste chtěl někdo věnování, klidně mi napište. :)