Shadows die

Ten

Už jsem na to zvonění budíku začínala být alergická. Vyhrabala jsem se z postele a došourala se do koupelny. Opláchla jsem si obličej, vyčistila si zuby, nalíčila se a vrátila se do pokoje. 

Ze skříně jsem vytáhla uplé černé jeany, mikinu se znakem batmana a s batohem seběhla dolů. Vůbec se mi tam mezi všechny ty lidi nechtělo, ale přesto jsem se tvářila, jak nejlépe to šlo.

"Dobré ráno." zamumlala jsem.

"Dobré." odpověděli mi kluci a podali talířek se snídaní.

Něco málo jsem snědla a poté se vydala s Jinxxem k autu. U školy jsem se s ním rozloučila a vystoupila ven.

"Emařka se nám vrátila." pohlédl na mě posměšně kluk ze včerejška. Ignorovala jsem ho, nic jiného jsem dělat nemohla. Šikonvně jsem kolem něj proklouzla a zmizela v budově školy. Teď jsem se sice mohla radovat, že jsem mu utekla, ale radost ze mě opadne po konci vyučování.

Raději jsem si dala sluchátka, abych nemusela vnímat trapné urážky a zamířila do třídy. Když přišel do třídy vyučující, snížila jsem si hlasitost, ale nechala jsem písničky hrát. Jeho výklad nudné látky jsem absolutně nevnímala, protože mě ani niak nezajímal. 

Jen jsem měla otevřený sešit, do kterého jsem kreslila jednoduché obrázky, které mě napadly nebo prostě jen seděla a tupě zírala před sebe. 

Najednou jsem na sobě ucítila pohledy všech, co tu seděli. Snažila jsem se to nevnímat, ale když mi z uší vytrhl učitel sluchátka, donutilo mě to vzhlédnout a podívat je na jeho naštvaný výraz v tváři.

"Pitts, k tabuli!" procedil skrz zuby a sluchátka i s mobilem položil na stůl. Neochotně jsem vstala a prošla od zadu třídy až k tabuli. 

Napsala jsem na tabuli příklad, který pro mě vypadal jako španělská vesnice a nasucho polkla, když jsem se podívala do výsměšných pohledů každého jedince a zpět na tabuli.

"Tak se předveďte slečno Pitts, když nepotřebujete k novému učivu můj výklad." řekl a dál mě propaloval naštvaným pohledem.

Jen jsem sklopila hlavu, nechala si bledou tvář zasypat prameny tmavých vlasů a neodvážila se podívat na něj, ani na nikoho jiného. Zaslechla jsem za mými zády smích některých a hloupé narážky. 

"To tu bedete slečno Pitts, jenom tak stát?" pokračoval naštvaným tónem. Znovu jsem polkla a mezi prsty mačkala konce černé mikiny. Moje rádoby ignorování vyvolalo u ostatních smích.

"Nechte ji, ta holka má už tak dost!" zaslechla jsem někoho.

"Jo, ještě se půjde podřezat!" zasmála se něaká holka a spolu s ní i ostatní.

Neodvážila jsem se na nikoho z nich ani podívat. Přes škvírky mezi prameny vlasů jsem uviděla, jak si profesor naštvaně otevřel moji žákovskou, kterou si vzal, rychle do ní něco napsal, strčil mi ji do ruky a poručil mi, abych se posadila. 

Prošla jsem mezi všemi zase zpátky ke svému místu a ještě deset minut se musela dívat na jeho naštvaný výraz, který mě každou chvíli vyhledal. 

Po zkončení hodiny mi i když nerad mobil se sluchátky vrátil, neodpustil si hloupou narážku, kterou si stejně neodpustí ani všichni ti, kolem mě a odešel. 

***

Celý den byl pro mě ještě víc psychicky vyčerpávající, než všechny ostatní. Slzy, které se mi hrnuly do očí jsem stěží zadržovala a nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak se na můj účet budou všichni bavit před školou.

"Upřímně lituju Jaka, že má za sestru tebe." řekl jeden kluk s pobaveným úsměvem a podkopl mi nohy. 

"Ne vážně holka, ty máš fakt dost!" začal se smát další a s ním i všichni ostatní. Oči se mi zaplnily slzami a chtěla jsem jít od něj, od všech co nejdál.

"K čemu ty tu vlastně jsi, Emařko?" dodal další a zastoupil mi cestu. Už se natahoval, že mi dá alespoń facku, ale uviděla jsem jinxxovo auto, sesbírala se ze země a běžela k němu. Věděla jsem, že tohle si odskáču, ale nechtěla jsem kluky zatěžovat dalšími problémy.

"Ahoj." usmál se na mě Jinxx.

"Ahoj." pokusila jsem se taky o úsměv, ale asi se mi to moc dobře nepodařilo.

"Jak jsi se měla?" pokusil se rozproudit konverzaci.

"Hrozně." přiznala jsem a vydechla přebytečný vduch. Už se nadechoval, že něco řekne, ale pohlédla jsme na něj prosebným pohledem a Jinxx si svou otázku ponechal pro sebe.

Když zastavil u vily, vystoupila jsem ven a odemkla dveře. 

"Ahoj!" pozdravila jsem kluky a po schodech nahoru zamířila do pokoje. Batoh jsem hodila na zem a posadila se na postel. Podívala jsem se na fotku mámy, která stála na nočním stolku a slzy se nezadržitelně dostaly na povrch. 

Opravdu jsem si připadala jako malá holka, co se nemůže smířit s tím, že její máma zemřela. Stále jsem nechtěla uvěřit, že už tu není. Byla s Jakem vlastně jediná, koho jsem měla a možná proto, jsem ji taky tolik milovala. Stačilo se podívat na její fotku a hned se mi v hlavě vracely vzpomínky na časy strávené s ní. Teď bych ji tu potřebovala, aby mě objala. Vždycky mě dokonale dokázala pochopit a já si říkala, že život bez ní si nedokážu představit. Teď tu ta situace je a já si čím dál víc nerada připouštím, že to bez ní opravdu nezvládnu.

"Stéph?!" ozvalo se zezdola volání.

Otřela jsem z rámečku a skla fotky slzy, vrátila fotku na své místo a pomalu se došourala do koupelny, kde jsem si opláchla obličej studenou vodou a sešla dolů za klukama.

"Steph, potřebujeme se tě na něco zeptat." začal Ash.

"Poslouchám." naznačila jsem jim, aby začali a posadila se vedle Andyho a Jaka na pohovku.

"O výkendu budeme mít koncert nedaleko odtud. Bude to jen na tři dny, v neděli večer bychom se vrátili. potřebujeme vědět, jetli chceš jet s námi nebo zůstat tady. Je to jen na tobě." vysvětlil mi Jake.

"Určitě by jsi nám nepřekážela, naopak bychom byli rádi, kdyby jsi jela s námi." usmál se na mě Andy. 

Přemýšlela jsem, jestli jet s nimi nebo zůstat doma. Nechtěla jsem tu zůstat sama, jít do školy a vrátit se do prázdné vily, kde mě nikdo nepřivede na jiné myšlenky. Tahle přestava mě děsila a věděla jsem, že bych svou psychickou bolest řešila pomocí mé jediné kamarádky, žiletky. 

"Opravdu bych vám nepřekážela?" špitla jsem.

"Ne, byli bychom hrozně rádi." vyhrkl CC.

"Tak já asi pojedu s vími." lehce jsem se usmála.

"Fajn, odjíždíme zítra ráno asi v osm, tak si sbal potřebné věci." usmál se na mě Jake. 

Kývla jsem na souhlas a vrátila se do pokoje. Otevřela jsem cestovní tašku, dala di ní něaké oblečení a kosmetiku. Když jsem měla hotovo, osprchovala jsem se a lehla si do postele. Byla jsem po dnešním dni docela vyčerpaná a spánek mě brzy přemohl.

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala, ale neměla jsem čas ani náladu. Taky podle toho asi část vypadá. Vím, že je krátká a asi nudná, ale myslím, že během tohoto týdne bych měla přidávat častěji.

Budu ráda za vote a komentář, pokud se část líbila a chtěli byste další. 

Taky bych bya ráda, kdyby jste si přečetli mou povídku: Freedom [BlackVeilBrides]. Kdyby se vám líbila, napiště mi do komentářů názor na ni a mohla bych psát dál. Kdyby jste o ni měli zájem, napište mi. Měla by mít do budoucna hodně dílů.