Shadows die

Seventeen

'No ták!" mumlala jsem ospale a mlátila rukou po nočním stolku se snahou utišit vyzvánějící mobil. Když se mi ten krám konečně podařilo vypnout, unavěně jsem si položila zpět hlavu na polštář vedle Andyho hlavy a skoro se mi chtělo berčet při myšlence, že budu muset vylézt a jediným důvodem bude škola.

Opatrně jsem ze sebe sundala Andyho ruku, která byla přeze mě stále přehozená a potichu vylezla z postele. Andy jen něco ospale zabručel, zachumlal se do peřiny a znovu usnul.

Po chodbě jsem přešla k sobě do pokoje, oblékla se do černých obtáhlých jeanů, černého tílka a mikiny s batmanem, ruce ozdobila trochou náramků a přesunula se do koupelny. Jen jsem si umyla obličej, vyčistila zuby, lehce se nalíčila, upravila se vlasy a potichu seběhla schody dolů. 

Všichni ještě spali a vilou vládlo nezvyklé ticho. Čemu jsem se divila? Kdo by vstával brzo ráno jen proto, že jde Stephanie do školy?

Z ošatky jsem vatáhla jablko, které následně zkončilo v černém batohu, na lísteček načmárala krátký vzkaz, který jsem umístila na stůl v kuchyni a vyrazila vstříct, pro ostatní jistě zábavnému dni ve škole.

Pomalým krokem jsem se blížila k budově školy a snažila se nevnímat ostatní lidi. Vždycky jsmem dokázala okolí dokonale ignorovat. Dokázala jsem naprosto vypnout a ať se kolem mě dělo cokoli, nevšímala jsem si toho.

"Kurva a já už myslel, že chcípla!" zaslechla jsem zasebou a hlouček lidí, postavajících kolem dotyčného se začal smát.

Nevěnovala jsem tomu pozornost. Sice, když narážky na vaši osobu slyšíte denno denně a jsou i mnohem horší, něco to s vaší psychikou udělá. I když je ignorujete nebo se o to aspoň snažíte, stejně to všechno vnímáte a postupem času se to na vás začne projevovat.

Rychle jsem vyndala ze skříňky pár učebnic, vyměnila své kanady za černé tenisky a mířila ke třídě. Chybělo pár minut do zazvonění a já byla ráda, že jsem za celou dobu zaznamenala jen jednu narážku.

Sluchátka v uších jsem si nechala až do doby, než do třídy přišel vyučující, ale ani to mě nedonutilo si je vyndat, jen jsem si hudbu zeslabila. Bylo mi jendo, jestli mu to vadí nebo ne. Tohle byl pro mě jediný způsob, jak to zde celý den vydržet.

Byla jsem celý den opravdu jako 'duchem nepřítomná' a neuvědomila jsem si, že zazvonilo na poslední hodinu. Byla jsem ráda, protože byla výtvarná výchova a ta mě vždycky bavila.

Učila nás mladá profesorka, kterou jsem si asi jako jedinou oblíbila. Rozdala nám papíry a podle toho, co jsem přes hudbu zaslechla, bylo namalovat prostě něco, co nás napadne, co vystihuje naše pocity. Byla jsem ráda, že nebyla typ profesora, který nám zadal určitou věc a my ji museli ztvárnit na papír.

Zesílila jsem si hudbu a začala podle své fantazie malovat. Nebyla jsem šťastná a to se na mém výtvoru promítlo.

Vždy, když jsem měla něco takového dělat, začala jsem přemýšlet a uvědomovat si spoustu věcí. Zase jsem si vzpomněla na mámu a uvědomila si, jak moc mi chybí. Den ode dne mi schází víc a víc.  Už jen ten pocit, že ji nikdy neuvidím, že ji nikdy nebudu moct obejmout, že už jí nikdy  nebudu moct říct, jak moc ji mám ráda a jak moc pro mě znamená, mě deptalo nejvíc.

Samotná smrt blízkého člověka není ani tak hrozná, jako nadcházející dny, týdny, měsíce a roky. Sama si říkám, že jsem asi velká citlivka, ale postupem času mi připadá, že to tu bez ní prostě nezvládnu.

Po čtyřiceti pěti minutách, strávených se svými myšlenkami jsem se podívala na papír. Uprostřed stála dívka v kožené bundě, černých legínách a vyšších botech otočená zezadu, takže jí dlouhé sestříhané vlasy splývaly až do pasu. V uších měla sluchátka a i když její obličej nebyl vidět, hlavu měla skloněnou. Stála na lesní cestě obklopená hustými, statnými jehličnatými stromy a dole pod jejíma nohama byl nápis ALONE . S povzdychem a slzami v očích jsem se na papír dívala.

Ostatní by si možná řekli, že jsem přece sestra Jaka  Pittse, že mám přeci dokonalý život, že můžu mít všechno na co si vzpomenu.. K čemu mi jsou ale peníze a sláva, když žiju prázdý život bez přátel, pochopení, lásky a nejbližších? Nikdo neví, jaké je to žít s pocitem, že kdybych přišla i o Jaka, nikdo mi na světě vlastně nezbyde.

"To je dokonalé Steph!" usmála se na mě profesorka a vzala si papír do ruky. Chtěla jsem jí říct, ať to nedělá a vytrhnout jí ho z ruky, ale jen jsem tupě pozorovala, jak ho ukazuje třídě a něco říká.

Neposlouchala jsem ji. Do uší mi jen vrážely narážky spolužáků.

"Je naprostej psychopat!"

"Je naprosto psychicky labilní, měla by se jít léčit." ušlíbl se další.

"Měla by v tom svým emařským světě chcípnout!" zamumlal někdo zezadu.

Každé slovo se mi zarylo hluboko do srdce a já se snažila rozmrkat slzy. Profesorka mi papír rychle vrátila a věnovala mi omluvný pohled, který mi stejně nepomohl.

 Naštěstí zazvonilo, já si všechny věci naházela do tašky a běžela ke skříňkám. v rychlosti jsem tam hodila knížky, přezula se a spěchala ven.

"Kam spěcháš? V obchodě s nožema zavírají až o půl šesté." ušklíbl se na mě jeden kluk a surově mě chytil za ruku.

Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale moje snažení mi bylo k ničemu a u ostatních to jen vyvolalo smích.

"Jakou barvu má v tom tvým emařským světě nebe? Nech mě hádat.. Černou?" ušklíbl se se smíchem někdo další a přistoupil ke mně.¨

"A bydlíš v rakvi nebo už se stěhuješ do márnice?" pokračoval a na tváři mu pohrával pobavený úsměv.

"Měla bys chcípnout, jen znemožňuješ populaci." změnil úplně tón hlasu a shodil mě na zem.

Nevím kdo to udělal, ale pocítila jsem ostrou bolest v zádech a automaticky jsem vyplivla krev. Z očí mi začaly stékat slzy a jen jsem čekala, co bude dál.

"Ještě ti neodpověděla, kde bydlí, Matty." řekla protivným tónem něaká blondýna a prohlédla si dlouhé červené nehty.

"Prosím vás, nechte ji být. Ať si obývá rakev nebo márnici. Stejně v jednom brzo chcípne." zasmál se něaký kluk a ostatní s ním odcházeli. ¨

Stěží jsem se sesbírala ze země a pomalu se šourala k vile. Záda mě opravdu bolela. Když jsem po půl hodině konečně došla k vile, upravila jsem si vlasy, oprášila oblečení a vešla dovnitř.

"Konečně jsi doma!" vykřikl CC a hrnul se ke mně. Hned mě objal a v objetí donesl za klukama.

"Mohla jsi nás vzbudit, my bychom tě zavezli." staral se hned Jake.

"To je v pohodě, není to moc daleko." uklidnila jsem ho.

"Tak jsem pro tebe mohl aspoň přijet." pokračoval.

"To je v pohodě, vážně." s povzdychem jsem se vedle něj posadila.

"Steph, děje se něco?" starostlivě na mě pohlédl.

"Já..Chtěla bych za mámou." řekla jsem tiše a sklopila hlavu.

Chtěla bych vám hrozně poděkovat, za skoro 3K reads a skoro 300 hvězdiček a za krásné komentáře. Opravdu jsem neskutečně ráda, že se vám to líbí. Vůbec jsem netušila, že by to mohlo mít až takový úspěch.

Taky bych se chtěla omluvit, že jsem tak dlouho nic nepřidala, ale měla jsem vymyšlený průběh příběhu, ale nevěděla jsem, jak na to navázat, protože bych chtěla, aby měl příběh aspoň 50 kapitol. Doufám, že teď začnu přidávat častěji.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Mysterious_Girl_89, za krásný komentář, který mě hrozně potěšil :)

Prosím, piště komentáře a názory na příběh, pokud se vám aspoň trošku líbí, děkuju :)