Shadows die

Twenty-seven

"Steph?" drknul do mě Andy a já se vylekaně probrala.

"Děje se něco?" vyhrkla jsem.

"Ne, je mi mnohem líp." usmál se. "Jen jsem se chtěl zeptat, jestli půjdeš do školy, protože je dost hodin." objasnil mi a trošku se mi ulevilo.

Natáhla jsem se na konferenční stolek pro mobil a zjistila jsem, že je opravdu nejvyšší čas vztávat. Dnes jsem do školy nešla kvůli učivu, abych odmaturovala, ale šla jsem tam kvůli Kristen.

"A jak ti vlastně je?" zeptala jsem se opatrně a radši odtrhla zrak od jeho obličeje, který měl modro fialový. Vůbec jsem ho v něm nepoznávala. Znovu jsem si hlavu položila na jeho hrudník, objala ho rukou a s otevřenýma očima čekala na odpověď.

Vlastně jsem hodně přemýšlela nad svou změnou chování. Že by strach o něj přehlušil všechno to naštvání a zklamanost? Nebo jsem se uvnitř aspoň trošku uklidnila a začala normálně přemýšlet a uvažovat?

"Úžasně." odpověděl po chvíli a když jsem zvedla hlavu, abych se na něj podívala, usmál se.

"Měla bych vztávat." úsměv jsem mu oplatila a neochotně vztala.

"Teď se můj stav rapidně zhoršil." řekl, když jsem odcházela do kuchyně.

"Ale brzo zlepší, až ti přinesu snídani." zavolala jsem na něj a v rychlosti míchala těsto na palačinky.

"Mluvil tady někdo o snídani?" zaslechla jsem za sebou rozespalé mumlání. Otočila jsem hlavu a zkoumavě se na CCho zadívala.

"Jo?" odpověděla jsem mu s otázkou v hlase a otočila se, abych mohla těsto nalít na pánev a taky, abych se nezačala nekontrolovaně smát.

"Co je?" nechápavě rozhodil rukama.

"V růžovém pyžamu s vílou a jednorožcem jsem spala naposledy ve čtvrté třídě." znovu jsem si ho zespodu nahoru projela očima a začala se smát jeho nechápavému výrazu, kterému dominovaly opravdu hodně rozcuchané vlasy.

"Nezáviď, že už je ti malý." zamumlal a naštvaně si sednul na židli.

"Jak jsi se vlastně včera měl?" optala jsem se ho, aby řeč nestála a hotové palačinky dala na talíř.

"Opravdu skvěle." zazubil se. "Jak je na tom vlastně Andy?" zeptal se naoplátku on a můj pohled na chvíli zabloudil k obýváku.

"Já.. Myslím, že už líp. Určitě se z toho rychle dostane." ujistila jsem ho a doufala v to, co jsem řekla.

"Takže už jste.." na chvíli se odmlčel a přemýšlel, nad vhodnými slovy.

"Ne CC." zakroutila jsem rychle a rozhodně hlavou a otočila se k němu zády.

Dala jsem na malý tácek talíř s palačinkami, uvařený čaj a šla to zanést Andymu.

"Tvůj stav by se teď měl rapidně zlepšit." s těmito slovy jsem mu tácek položila na konferenční stolek a ten mu posunula trošku blíž, aby se mohl v klidu najíst.

"Děkuju, moc si vážím toho, co pro mě děláš." prudce jsem zastavila a podívala se na něj. Naše pohledy se střetly a na jeho tváři se začal tvořit úsměv.

"Nic to není, potřebuješ to." zakroutila jsem hlavou a vrátila se za CCm.

Opřela jsem se o kuchyňskou linku a s výdechem si rukou projela vlasy.

"Tak si to přiznej, Steph." CC ke mně přistoupil a jemně mě objal kolem ramen.

"Ale on mi ublížil, moc mi ublížil." hlesla jsem a zavrtěla hlavou a odešla do pokoje.