Shadows die

Fifty-two

"Můžu?" někdo zaklepal na dveře a já podle hlasu poznala, že ten 'někdo' je Andy.

"Jo." odpověděla jsem a ruce si složila do klína.

"Steph já.." začal. "Nešla bys na chvíli ven?" řekl nakonec a upnul na mě svůj pohled.

"Jo, ráda." kývla jsem a usmála se na něj. Připadalo mi to jako dobrý nápad a byla jsem ráda. Chtěla jsem s ním být sama.

"Fajn tak.. Pak přijď." pověděl nakonec a opustil můj pokoj.

Převlékla jsem se do džínových kraťasů, tílka a tenké mikiny, prohrábla si rukou vlasy, takže se upravily do docela přijatelného účesu a vydala se za Andym. Ani jsem se nemalovala, Andy mě už tak viděl takže varianta, že by byl ze mě v šoku byla vyloučená.

Zrovna, když jsem stála pár kroků od dveří jeho pokoje z nich vyšel a společně jsem vyšli ven před vilu.

Andy si to namířil k jeho autu a já ho překvapeně pozorovala.

"Nechtěl jsi se jít.. um projít?" zeptala jsem se jej zaskočeně,, když jsem nastupovala do auta.

"Jo. Chtěl bych tě vzít na jedno místo, ale je to docela daleko." usmál se a nastartoval.

Byla to zvláštní cesta. Probíhala v naprostém tichu, protože ani jeden nevěděl, co říct. Přesně tohle jsem nechtěla. Mrzelo mě to.

Po několika promlčených minutách auto konečně zastavilo a my vystoupili ven. Pomalu jsme se rozešli k pláži mezi útesy, která zela prázdnotou.

Poznala jsem na něm, že je úplně bezradný. A mohla jsem za to já.

Přiblížila jsem svou ruku k té jeho a nechala jeho dlaň, aby sevřela tu mou. Usmál se na mě, ale i tak mezi námi byla zvláštně napnutá atmosféra.

Povzdychla jsem si a kousek od místa, kam dosahovala voda se zastavila. Ruce jsme měli i nadále spojené a zůstali naproti sobě mlčky stát. Jediným zvukem bylo šumění vln.

"Steph já.." odmlčel se. Bylo na něm vidět, že by mi toho chtěl tolik říct, ale nevěděl, kde začít.

Pomalu se ke mně naklonil a chtěl spojit naše rty. Já však uhnula a sklopila pohled k zemi.

"Promiň Andy." hlesla jsem a cítila se snad nejhůř za celý svůj život.

"Proč.. proč mi tohle děláš? Miluju tě víc, než vlastní život, copak to nevidíš? Já.. já už to nedávám. Pořád mi dáváš nějaký zkurvený naděje, díky kterým tě miluju čím dál víc. Všechny ty kecy byly jen lži? Všechno co jsi mi řekla byla jen jedna velká lež? Baví tě ze mě dělat kreténa a pak se dívat, jak zničený jsem? Protože já už takhle dál nemůžu." poslední slova skoro zašeptal a já jen nasucho otevírala pusu, jako bych chtěla něco říct. Neměla jsem co, ve všem měl pravdu.

Z očí mi začaly stékat slzy a srdce krvácelo. Tak moc mě to bolelo. Co já vlastně chci? Proč mu to dělám?

V tom, co řekl bylo tolik emocí. Zklamanost, naštvanost, bolest a láska.

"Já tě miluju, tak proč mi to děláš?" zašeptal a já si bolestivě zkousla spodní ret.

"Promiň. Promiň mi to, Andy." vzlykla jsem, krátce se na něj zadívala, pustila jeho teplou dlaň a rozběhla se pryč.

Už zase jsem utekla. Zbaběle utekla pryč.

"Steph!" slyšela jsem jeho hlas, ale nedbala jsem na to.

Netušila jsem, kam běžím, ale po chvíli jsem zjistila, že je to silnice, po které jsme přijeli. Netušila jsem, jak jsem se sem dostala, ale asi mě sem zavedla nějaká zkratka, protože jsem přebíhala přes trávu.

Uvědomovala jsem si, že víc uboze jsem se zachovat snad nemohla, ale sledovat, jak v koncích je, jen díky mě ničilo. Vím, že tímhle jsem mu moc nepomohla, ale nechtěla jsem mu ublížit ještě víc.

Stále jsem bezmyšlenkovitě běžela a v hlavě se mi promítalo všechno odznovu.

Jak mi už od začátku pomáhal a vytáhl mě z toho špatného. Byl tu pro mě a vždycky běděl, kdy ho nejvíc potřebuji.

Jak jsem byla vždycky šťastná, když byl se mnou. Za celou tu dobu toho pro mě udělal tolik a já si ani neuvědomovala, jak důležitý pro mě je.

Nespočetkrát mim pomohl a vždycky věděl jak. Nikdy mě neodsoudil a podporoval mě. Díky němu jsem tam, kde jsem a já ho za to všechno ničím.

Ani jsem ho nechtěla odmítnout, jen jsem nechtěla, aby toho, co říkal litoval.

Vždyť sama vím, že po něm toužím. Po tom, znovu cítit jeho rty na těch mých. Znovu se dotýkat jeho potetované kůže a dívat se, jak se šťastně usmívá.

Vždyť moc dobře vím, že včerejšek se pro mě stal nezapomenutelným a nejlepším dnem v životě. A večer s Andym ještě nezapomenutelnějším a nejkrásnějším okamžikem. Tak proč se stále snažím si něco namluvit? Proč to všechno dělám, a proč si to prostě nepřiznám? O co mi stále jde? Nechápala jsem sama sebe.

Ani jsem si neuvědomila, že už dávno nebrečím a na tvářích cítila pouze zaschlé slané potůčky. Ani jsem si neuvědomila, že stojím na kraji malého mostu a rukou se opírám o kovové zábradlí.

"Vždyť.. Vždyť já tě miluju." zašeptala jsem a nepatrně zakroutila hlavou.

Ruka mi ze zábradlí pomalu sklouzla a já se rozběhla zpátky.

Chtěla jsem jít za ním, pevně ho obejmout, políbit a už nikdy nepustit. Přála jsem si, aby mě zase tisknul k sobě a já s ním mohla být. Napořád.

V hlavě jsem měla jen jeho. Měla jsem toho tolik, co bych mu chtěla říct a chtěla jsem být co nejdřív u něj.

Najednou mi však přímo do očí zasvítilo světlo rychle jedoucího auta, já si zmateně překryla rukou oči a když velkému autu vjelo do cesty smykem černé auto a mé uši zaznamenaly hlasitý náraz, uskočila jsem stranou a mé srdce vynechalo úder.

Vím, krásně jsem to zakončila :D

Co si myslíte, že se stane? Docela by mě zajímalo, co od toho čekáte. :)

Vote a koment potěší. :)

Jen bych vám chtěla ještě říct, že kdyby někdo chtěl, abych si přečetla jeho příběh a napsala na něj názor, moc ráda to udělám. Klidně mi napište do zpráv nebo komentáře :)

Děkuju. ♥