Shadows die

Twenty-three

Už zase bylo pondělí a už když jsem se probudila, cítila jsem nepříjemný pocit a obavy z dnešního dne.

Uklidňovaly mě ale myšlenky, že se blíží maturita a tohle utrpení skončí.

Na druhou stranu se mi sice nechtělo mezi všechny ty nenávistné tváře, ale ani se mi nechtělo zůstávat tady, když to tu vyplňovala neskutečně napnutá atmosféra a byl tu Andrew.

S krátkým protáhnutím jsem se posadila a protřela si oči. Unaveně jsem sebrala ze skříně náhodné oblečení a došourala se do koupelny.

Udělala jsem si ranní hygienu, převlékla se a vrátila se do pokoje. Po ustlání postele jsem si vzala batoh, hozený vedle stolu a tiše seběhla dolů a vešla do kuchyně. Uvařila jsem si kávu a něco malého snědla. Dala jsem si sluchátka do uší a vyšla před vilu.

Nechápala jsem, co jsem kdy komu udělala, že mě všichni odsuzují už od prvního pohledu. Jen to, že jdu po ulici donutí lidi se na mě otáčet a jejich tváře mi věnují pohrdavé pohledy. Cokoli je jiné, než na co jsou lidé zvyklí jim připadá divné.

Kdo by se nepodíval na emařskou holku a nezpůsobil jí jakoukoli bolest? To, že jsem oblečená v černé znamená, že jsem jiná a necítím bolest? Že mi můžou donekonečna ubližovat, aniž by měli důvod?

Jak mám chodit se vztyčenou hlavou, když se pak musím dívat na tolik lidí, kteří na mě pohlíží jako bych byla nějaký vetřelec. Za všechno, co dělám můžou oni. Oni ze mě udělali toho, kým jsem a teď mě za to odsuzují.

Byla jsem ráda, že před školou nepostávala Katrin, ale věděla jsem, že po škole se jí nevyhnu.

***

Už zase jsem se čmárala do sešitu černobílé obrázky a jediné, o co jsem se pokoušela bylo neusnout.

Sice jsem měla dobré známky a nové učivo vždy rychle pochopila, nechtěla jsem dál studovat, nebavilo mě to. Chtěla jsem si život užívat a ne sedět v kanceláři. Tolik jsem záviděla bratrovi a klukům, že dělají v životě to, co dělají. Svým způsobem by se dalo říct, že to vlastně byl tak trošku můj sen, ale věděla jsem, že se mi nesplní.

Konečně zazvonilo a celá třída se nahrnula ke dveřím. Učitel si jen povzdychl, protože ho už stejně nikdo nevnímal a já spolu s ostatními odcházela pryč.

"Celkem se divím, že ještě žiješ. Vypadala jsi, že skočíš z nejbližšího mostu." ušklíbla se Katrin. Jen jsem se na ni krátce podívala a snažila se nevnímat, co říká.

"No snad jsi si nemyslela, že by se Andy zahazoval s takovou chudinkou?" ušklíbla se znovu.

"Nic jsem si nemyslela." odpověděla jsem s nepatrným pokrčením ramen.

"Nevypadala jsi na to." řekla a prohlédla si nehty.

"Tak hlavně, že jsi ty spokojená." neodpustila jsem si a začala scházet schody.

"Co jsi to řekla?" Kristen vstala a šla ke mně. "Takhle se mnou ty, mluvit nebudeš." mile se usmála, když dořekla větu blízko mého obličeje a strčila do mě. Nečekala jsem to a spadla na zem.

Chvíli jsem na ni zírala, potom však vstala a chtěla odejít. Kristen se však rozešla za mnou a když jsem stála u hloučku kluků, o kterých jsem nevěděla, strčila do mě a já na jednoho z nich spadla. Nečekal to a spadl na zem. V ruce držel nějaké pití, které mu z ruky vypadlo a polilo oblečení zřejmě jeho holky.

"Kurva jsi normální?" probodl mě pohledem a vstal.

"To byla nová mikina!" vykřikla blondýna, kterou nápoj polil. "Stála dva tisíce a tys mi ji zničila!" křičela dál a rozešla se ke mně. "Počkej Sydney." zamumlal kluk, kterého jsem shodila a rukou ji odstrčil za sebe.