Shadows die

Fourty

Sice zbývala ještě asi hodina a půl, ale já už se stejně zamkla v koupelně a začala se připravovat.

Oblékla jsem si černé volnější tílko s bílým nápisem, džínové krátké kraťasy, pod kterými se mi vyjímaly černé silonky.

Zapojila jsem do zásuvky žehličku a začala si oči obtahovat tekutými linkami, řasy zdobit řasenkou a všechno to doplnila nevýraznou rtěnkou, která mi i přesto krásně zvýraznila rty a celé líčení oživila.

Když jsem si upravila i vlasy, všechno jsem uklidnila a vyšla z koupelny.

Můj zrak utkvěl na dveřích Jakova pokoje a já si až teď pořádně uvědomila, že spolu v poslední době skoro nejsme.

Jemně jsem na ně zaklepala, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že je buď v pokoji, dole nebo u kluků a vešla. Jen, co mě uviděl se mu na tváři vytvořil úsměv a já se k němu rozešla.
"Potřebuješ něco?" zeptal se hned. Mou odpovědí bylo jen zakroucení hlavou.

"Ne." dodala jsem ještě. "Jen.. Že teď spolu skoro nejsme a chtěla jsem být chvíli s tebou." usmála jsem se.

"To je v pohodě. Jsem rád, že jsi s Andym, protože tě má rád, poznám to."

"Ne, o tomhle jsem mluvit nechtěla." zasmála jsem se.

"A o čem?" nepatrně pokrčil rameny a jen těžko skrýval smích.

"Přestaň!" zasmála jsem se a lehce ho praštila pěstí do ramene. "Jen jsem ti chtěla poděkovat za to všechno, říct ti, jak moc tě mám ráda a omluvit se ti za to, že jsem pořád někde s Andym." vychrlila jsem ze sebe a objala ho.

"Nemusíš mi na nic děkovat." zamumlal a jemně mi rukou projížděl po zádech a tohle hlazení mě příjemně uvolňovalo. "Navíc jsem rád, že jsi s Andym, vidím, jak jste spolu šťastní." dodal.

"Jsme jen kamarádi." upozornila jsem ho.

"Tak si konečně připusť, že ho máš radši, než jen kamaráda." řekl, odtáhl se ode mě, ale stále mě držel za ramena a díval se mi do očí. "Vždyť spolu jdete i do kina, ne?"

"Záleží mi na něm opravdu hodně, ale věř, že zatím chci, aby to zůstalo tak, jak to je. Možná na to ještě není zprávný čas a já na to taky nejsem připravená." povzdychla jsem si. Nechtěla jsem řešit tohle, protože ohledně citů k Andymu jsem měla myšlenkami přeplněnou hlavu, a ani já sama jsem v nich neměla jasno.

"Navíc, jdeme jen jako kamarádi do kina, to se může, ne?" zasmála jsem se, abych to trošku odlehčila.

"Tak si to užijte." usmál se na mě. "Taky tě mám rád." dodal, když jsem stála u dveří a já k němu ještě otočila hlavu, abych mu úsměv mohla oplatit.

S malou, černou, koženou kabelkou jsem sešla schody dolů, kde už na mě čekal Andy, nazula si černé Vansky, sundala z věšáku koženou bundu a oba dva jsme vyšli před vilu.

Venku jsem si bundu oblékla, protože na tílko byla ještě zima, ale nezapínala jsem si ji.

"Děkuju, že se mnou jdeš." přerušil ticho Andyho hlas a já zvedla pohled k jeho modrým očím, které v kombinaci s černými vlasy a oblečením ještě víc vynikaly.

"To já děkuji tobě, že jsi mě pozval." oplatila jsme mu úsměv. "To já děkuji tobě za všechno." špitla jsem ještě.

"Za co mj pořád děkuješ?" nechápavě se zasmál.

"Víš,  všichni dokáží říct 'To bude dobrý.', ale jen málokdo řekne 'Jsem tu pro tebe'." nepatrně jsem pokrčila rameny.

"Každý by to pro toho, koho má rád udělal." odpověděl.