Shadows die

Thirty-three

"Z naší žiletkové princezny se stala hvězda internetu." ušklíbl se jeden z kluků, sedících na zábradlí u schodů ke vchodu školy spolu s Kristen a dalšími. Nechápavě jsem se na něj zadívala.

"Cožpak jsi se ještě neviděla?" rozesmála se blondýnka.

"Věděla jsem, že jsi ubohá, ale že až tolik?" smála se Kristen a mě její smích trhal uši.

"Počkej, ty jsi to vážně neviděla?" nechápavě promluvil za smíchu jeden z kluků. Zmateně jsem zakroutila hlavou a absolutně netušila, o čem mluví.

Jeden z nich vytáhl z kapsy mobil a jeho velký display na mě otočil. Jen, co klikl na zveřejněné video mi ztuhla krev v žilách. Zamotala se mi hlava a musela jsem přešlápnout, abych nespadla na zem.

Musela jsem vypadat strašně vyděšeně, protože všichni kolem se nemohli přestat smát, mně to bylo ale jedno.

Dál jsem sledovala video, kde mě Logan poprvé znásilnil a připadalo mi, že veškerá důstojnost, která mi zbyla, zmizela s přehráním tohoto videa.

I když už dávno skončilo, stála jsem na místě, neschopná slova a do očí se mi draly slzy. Do uší se mi zabodával všechen smích a v hlavě mi zněla jeho nenávistná slova, která mi řekl, když jsem ho viděla naposledy.

Když jsem konečně svoje nohy donutila k pohybu, rozběhla jsem se a běžela pryč. Běžela jsem, vrážela do lidí a přes clonu slz skoro nic neviděla. Vběhla jsem až do parku, kde jsem se sesunula na lavičku ukrytou mezi stromy a s hlavou v dlaních se rozbrečela. Chtěla jsem umřít.

Hned jsem strčila ruku do kapsy a vyndala z ní mobil. Z pod krytu mi na klín vypadla žiletka a já spustila ono video. Zničil mě a on to ví. Byl to jeho cíl a dokonale se mu to povedlo.

Sledovala jsem, jak trpím a z očí mi stále padaly slzy. Už mi bylo všechno jedno. Nechala jsem žiletku, aby se mi zařezávala do kůže a vytvořila mi tak na ruce nespočet nových, řezných ran, které se mi promění v jizvy, jako vzpomínku na to, jak hrozně jsem se cítila-pokud to vůbec přežiju. Bylo to naprosté zoufalství a bezmoc.

Nechápala jsem, jak jen mohl něco takového udělat, ale asi se vážně vyžíval v zesměšňování a ničení života jiným lidí.

Přemýšlela jsem, jestli by opravdu nebylo lepší, to ukončit. Trpěla bych. Vím to. V tuto chvíli to musela vidět celá škola a moje jediné přání bylo, někam zalézt, do tmavé místnůstky, aby mě nikdo neviděl a umřít tam.

Sledovala jsem, jak karmínová tekutina, která mi z dořezané ruky vytékala dopadala na trávu pode mnou a tvořila tam tak malou, zvětšující se kalužinku, do které za chvíli začaly dopadat dešťové kapky.

Vzhlédla jsem ubrečenýma očima k nebi a sledovala zesilující déšť, jak smáčí všechno kolem. Zůstala jsem tak v parku sama. Zničená, bezmocná, bez chuti k životu a moknoucí na neustávajícím dešti. Bylo mi to jedno. Připadala jsem si jako troska, kterou Logan naprosto zničil. Přesně, jak chtěl.

***

Seděla jsem na lavičce pokryté dešťovými kapičkami, houpala ve vzduchu nohama a skleněnýma očima sledovala sluneční paprsky, které zpod mraků vykoukly, jak na nebi tvoří duhu.

Z vlasů mi kapala voda a vlastně i z veškerého oblečení, které by se dalo ždímat. Byla mi zima, začínala jsem kašlat a zoufale jsem si přála umřít. Ptala jsem se sama sebe, proč jsem se teda nepodřezala? Mám tak moc rozdrásané zápěstí a mám strach udělat jeden, konečný tah a všechno ukončit? Možná mi v tom něco bránilo, ale nebyla jsem ve stavu, kdy bych dokázala normálně uvažovat.

Byly už skoro odpolední hodiny a já se rozhodla jít domů. V botech mi žbluňkalo a celkově jsem musela vypadat jako Samara, která vylezla ze studny. Bylo mi to ale upřímně jedno. Můj momentální vzhled byl úplné nic proti videu, které všichni viděli. Kde jsem byla navíc nahá a trpěla nepředstavitelnou bolestí.

Asi jsem si nevybrala vhodný čas a když jsem procházela kolem školy, narazila jsem na mnou obávané. Jen, co mě zaznamenali se všichni hlasitě rozesmáli a možná jsem se jim ani nedivila.

"Ty ještě žiješ?" podivil se kluk s delšími hnědými vlasy, který se také neubránil smíchu.

"Tak teď má opravdu dost!" vykřikl další.

"Vole foť to! To prodáme a budeme miliardáři!" poznamenal další a já už ani neměla sílu vnímat.

"Ty jsi vážně ubohá." utrousila Kristen.

"Vážně se divím, že ještě žije." zasmál se další a kopl mi do nohy, jako bych byla nějaký odpad. Vysíleností jsem se skácela na zem a zavřela oči.

Slyšela jsem ještě nespočet dalších narážek, které se týkaly hlavně videa a mého momentálního vzhledu, ale já je už nevnímala. Bylo mi to jedno. Jen jsem cítila, jak je moje tělo obdarováváno kopanci a někteří jedinci si moje utrpení natáčeli. Jako by toho nebylo málo, ale asi jsem si měla zvyknout. Možná jsem se opravdu hodila možná tak do cirkusu, aby se na můj účet obecenstvo bavilo.

Když konečně odcházeli, stěží jsem se zvedla a věděla jsem, že musím domů a udělat ze sebe člověka, než přijedou kluci.

Nějaký zázračným způsobem jsem doklopýtala k vile a trošku se mi ulevilo, když jsem zjistila, že tu ještě nikdo není. Vysíleně jsem vstoupila do chodby, hodila vedle sebe batoh a sjela po zdi na zem. Hlavu jsem si zabořila do kolen, která jsem si přitáhla k tělu a zhluboka dýchala.

Okamžitě mně ale zamrazilo po celém těle, když jsem venku zaslechla přijíždějící auto a pět mně známých hlasů přibližujících se ke dveřím. Věděla jsem, že jsem háji a nemám na vybranou. Poraženě jsem svěsila ramena a čekala, až mě tady brácha najde, jako svou ubohou, zničenou sestru.

"Jsme domá!" zavolal Jinxx když vešel a zarazil se.

"Stephanie?" klekl si na zem a já jen vysíleně zvedla hlavu. Divila jsem se mu, že se mě nelekl, protože líčení jsem měla snad všude rozmazané.

"Jaku! Kluci, dělejte!" zavolal všechny a vyděšeně se na mě díval.

"Steph?" špitl Jake, když mě uviděl a klekl si ke mně stejně, jako Jinxx. Položila jsme si hlavu na jeho rameno, zhluboka dýchala a nechala se svírat v jeho náručí mezi tím, co mi z očí tekly tenké vodopády slz.

Ještě asi jedna kapitola a příběh začne mít konečně trošku jiný děj, takže to ještě prosím vydržte.

Taky bych vás chtěla poprosit, abyste mi napsali názor na příběh. Opravdu by mi to hrozně pomohlo. Děkuji.