Shadows die

Thirty

Byla jsem ráda, že mě Andy nedoprovázel až ke vchodu a svižným krokem se k němu přibližovala. Počítala jsem s tím, že budou mít ostatní nějaké připomínky jak na mě, tak na Andyho.

Byla jsem už s tím smířená a dalo se říct, že mi to bylo jedno. Ano, není příjemné to poslouchat pořád dokola, zvlášť, když jste jim nikdy nic neudělali, ale věděla jsem, že tohle 'utrpení' je jen dočasné.

Asi bylo najivní, když jsem doufala v to, že šikana na mou osobu se na téhle škole neobjeví. Nebyla jsem typ člověka, který měl potřebu být obklopen přáteli, vystačila jsem si sama - konec konců, zvykla jsem si za ta léta  být sama a už jsem ani nevěděla, jaké to je, když máte alespoň jediného přítele, který při vás věrně stojí, ale opravdu jsem nečekala, že již při prvním dni se stanu terčem posměšků. Nepočítala jsem s tím, že zapadnu a najdu si přátele, ale nemyslela jsem si, že se ke mně okolí bude chovat až takhle.

Hold pouze Stephanie má to štěstí, že narazí zrovna na školu, která bude plná lidí s nenávistným vztahem pro toho, kdo není jako oni.

"Že by jeho obětavost získala její srdce zpět?" zareictoval zpěvavým tónem někdo z kluků a tím rozesmál ostatní. Jen jsem se na něj krátce podívala a zase sklopila pohled k zemi.

"Kdopak se nám to tu zase objevil?" ušklíbla se Kristen. Ani jsem se na ni neodvážila podívat, protože už jen při vyslovení jejího jména ve mně vřel vztek, a proto jsem jen zatla pěsti a pokračovala v cestě.

"Radši ji moc neprovokuj, ať na nás nevyšle Satana!" ušklíbl se další a ostatní to znovu rozesmálo.

"Jak málo stačí k radosti a smíchu." zamumlala jsem si naprosto tiše pro sebe, ale museli to slyšet, protože jejich smích hned utichl a všechny pohledy se na mě zaměřily.

"Jak málo stačí k radosti? Stačí se na tebe podívat holčičko, a hned mám větší radost ze života, protože si říkám, že pořád jsem mohla skončit hůř. Jako ty." věnovala mi falešný úsměv a pokračovala. "A k smíchu? Dívala jsi se někdy do zrcadla? Mohli by tě používat místo antidepresiva, protože jen by se na tebe člověk podíval, uvědomil by si, že na tom vlastně není vůbec špatně a ještě by se při pohledu na tebe dokonale pobavil." usmála se znovu a ostatní vyprskli v hlasitý smích.

"A ještě vtipnější je, když stojíš vedle fialovýho xichtu a doufáš, že nezjistí, jak moc jsi ubohá." rozesmála se spolu s ostatními a já na ni jen zírala nevěřícným a bolestným pohledem.

"Nenavážej se do Andyho, to jenom závidíš, že nikdy nikdo neudělal nic takového kvůli tobě, ale pro nicku, jako jsem já to udělal?" konečně jsem něco řekla a její smích náhle ustal. Divila jsem se, že jsem jí něco takového neřekla už minule, hned po tom, co Andymu udělali.

Věděla jsem, že se nadechuje k jakékoli odpovědi, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že si to po škole odpykám, ale otočila jsem se a odkráčela do rozsáhlé budovy.

Akorát zazvonilo, proto jsem si v rychlosti přezula tenisky a vyběhla do správné učebny. Sice jsem ještě měla čas, ale chtěla jsem se v klidu nachystat na hodinu.

Nadívala jsem se na tváře, které po příchodu do učebny, jen co mě zaznamenaly ohrnovaly nos nad mým dnešním a vlastně každodenním vzhledem. Vlastně jste mě při pohledu do prostoru učebny zaznamenali tmavou skvrnu sedící samotnou u okna. Hodně jsem mezi ostatními vyčnívala, ale nevadilo mi to. Být odlišný neznamená být špatný, ale ostatním to tak asi připadalo.

Možná jsem tam někde ve skrytu duše doufala, že tu potkám třeba BVB Army a mohla se tu tak seznámit aspoň s někým, ale to, že je Jake můj bratr možná ještě většina lidí neví. Neříkám, že mi to vadí, protože nemám potřebu být středem pozornosti a tou 'slavnou' a přála jsem si poznat člověka, který by byl stejný jako já. Sice jsem říkala, že jsem si zvykla na to, být sama a ani společnost nevyžaduji, žít bez přátel vás za čas poznamená. Je smutné, když se nemáte komu svěřit a nemáte nikoho, komu byste mohli věřit a na koho se obrátit.

Hold, tohle je můj život. Život Stephanie Pitts.

S povzdychem jsme otevřela sešit matiky a pozdravila profesora, který sem právě přišel a začala se věnovat dnešnímu učivu, abych se alespoň tady, když už ne doma, něco naučila.

***

Věděla jsem, že už takové štěstí, abych se Kristen vyhla, mít nebudu. Přemýšlela jsem, jak určitě někde vymýšlí, jak mě slovně shodit co nejvíce a dokončit to fyzickým ublížením, aby mě dostali úplně na dně. Zvlášť po tom, co jsem si 'dovolila' říct Kristen.

Smířeně jsem vyšla vchodem školy ven a rozhlédla se kolem sebe. Byly tu spousty partiček lidí, posedávajících nebo postávajících kolem školy a k nim přidávající se další lidé, kteří vycházeli z budovy. Mezi těmi všemi jsem zahlédla i partičku lidí, mezi kterými seděla Kristen a sevřel se mi žaludek.

Neměla jsem na vybranou a smířeně se rozešla. Nebyla jiná možnost, než projít kolem nich a já se už minimálně po sté ptala sama sebe, co tak hrozného jsem provedla, že jen co jsem sem přišla jsem se stala obětí jejich útoků.

"Tady je naše žiletková princezna!" upoutal na mě pozornost nějaký kluk. Ani jsem se nenamáhala učit jejich jména. Jen jsem sklopila hlavu ještě níž a pokračovala v pomalé chůzi s očekáváním, že mě každou chvíli někdo strhne na zem a vylívání zlosti začne.

"Myslím, že ráno jsme si chtěli trošku popovídat, nemám pravdu?" ozval se znovu ten protivný hlas Kristen.

"Není o čem." hlesla jsem.

"Jestli ti to ještě nedošlo, tak ty se mnou budeš mluvit slušně." ušklíbla se a ve mně začínal vřít vztek.

"A to si jako myslíš, že jsi něco víc? To chceš, abych tě snad uctívala a ty se ke mně budeš chovat jako k někomu, kdo nemá právo na život?" utrhla jsem se na ni, ale přesto jsem nechápala, proč s ní ztrácím čas. To bylo snad poprvé, kdy jsem se jí aspoň trošku postavila. Věděla jsem, že nic nezmůžu, ale byla jsem ten ty člověka, který radši svěsil poraženě hlavu a odešel pryč, teď jsem sama sobě dokazovala, že se neumím chovat jen zbaběle.

"Myslím si určitě to, že by jsi si měla nejdřív rozmyslet, co říkáš." prohlédla si nehty a znovu svůj pohled zaměřila na mě. Už mi to připadalo, jako rituál. Ráno jsem si vyslechla pár narážek, které ostatní pobavily a mě vytvořily další neviditelné trhlinky na srdci a odpoledne se to všechno opakovalo. Jak jsem byla zvyklá.

"Já v tom, co říkám, mám na rozdíl od tebe jasno." otočila jsem se a uviděla v zatáčce povědomé auto. Přimhouřila jsem  oči a přidala do kroku. Za sebou jsem ještě slyšela, jak si Kristen opovrhovaně odfrkla, ale nevnímala jsem jejich hlasy.

Namířila jsem si to na parkoviště, kam právě přijelo Andyho auto a vděčně se na něj usmála.

"Ahoj." pozdravila jsem ho s úsměvem a nastoupila dovnitř. Sice jsem měla smíšené pocity z dnešního dne, ale jeho příjezd mě natolik potěšil a překvapil, že neusmívat se, snad ani nebylo možné.

"Ahoj." usmál se taky, počkal, až za sebou zavřu dveře a nastartoval.

"Vůbec jsem tě tu nečekala." řekla jsem popravdě.

"Neměl jsem, co dělat a říkal jsem si, že bych ti mohl ušetřit cestu." usmál se a znovu se věnoval vozovce.

"Dnes jsi mi tím udělal opravdu radost." řekla jsem další fakt a zpravila si na ruce jeden z kožených náramků.

Další část přidávám už teď, jako náhradu, za to čekání. Chtěla bych se omluvit za to, že se vlastně opakuje stále dokola to stejné, ale už brzy se stane něco důležitého, tak snad to nějak vydržíte.

Kdyžtak napište, co si myslíte, že se stane, a jestli podle vás už bude Steph s Andym dohromady. :)