Alfa vlk [DOKONČENO]

45. kapitola

26. listopadu (Úterý), 5 dní do bitvy s Nicholasovou smečkou, 6:00

DARREN:

Rozezvoní se mi zpropadenej budík, ještě stále se zavřenýma očima nahmatám mobil a vypnu ho. Nesnáším vstávaní do školy. Komu by se taky chtělo vstávat v šest ráno, potom co vás o půl jedný ráno probudil váš opilý nevlastní bratr, ať pro něho dojedete, že prý pil, ale jen trošičku, vždyť se skoro neudržel na nohou. Vyhrabu se líně z postele, vezmu si věci na převlečení a zamířím si do své koupelny.

Když si stoupnu pod proud tekoucí vody, vrátím se myšlenkami k včerejšímu rozhovoru (hádce) s Ellie. Tray nás bezpochyby zaslechl, prakticky od té doby co jsem se pohádal s Elle, tak se Tray zdál být málomluvný, takže nás slyšel a nejspíš nás odposlouchával. Byla to moje první hádka s Ellie, nikdy jsme se nepohádali, protože k tomu nikdy nebyl důvod. Ale teď k tomu důvod byl, protože Tray vážně není jako Nicholas a nikdy takový jako on nebude. Ano mají stejnou krev, to nepopírám, ale Tray se chová jinak, nikdy by nikomu neublížil, nechtěl ublížit Lucasovi, tím že ho proměnil, mu zachránil život. Měl o Lucase strach do doby, než se v pořádku během čtvrté proměny proměnil ve vlka. Ale zpátky k včerejšku, proč jsem na Ellie tak vyjel? Když jsem nemusel, stačilo to říct normálně. No aspoň, že jsme se s Ellie usmířili.

Když jsem oblečený do čistého oblečení, jak jinak než černé džíny a černé triko. Vyčistím si zuby, upravím si své příšerné vlasy po ránu, navoním se a vyjdu z koupelny, směr kuchyň.

Sejdu schody, Tray spí na gauči rozpláclý na břiše, přikrytý šedou dekou, ani se nehne. Asi mu bude pěkně blbě, to jak se včera doslova ožral, na to mu ani vlkodlak nepomůže. Jsme sice vlkodlaci, a když se trochu opijeme, tak se nám to v krvi brzo ztratí, náš vlk to vytráví rychleji. No ale Tray toho včera vypil i na vlkodlaka dost. Zajímalo by mě, jestli je to poprvé kdy se takhle zřídil. Nedivil bych se, kdyby ne. Vždyť když si vzpomenu na to co Tray musel prožívat, když se tomu sebestřednému bastardovi něco nelíbilo, mě zamrazí po celém těle. Nebudu ho ještě budit, nechám ho spát, je brzo. Doufám, že dneska už nebude, tak vyšilovat, že nestíháme. Protože tohle se přesně stalo včera, Tray zaspal a začal mi vyčítat, že jsem ho nešel vzbudit. No když nad tím teď přemýšlím, asi bych ho probudit měl. „Trayi?" Zatřesu mu s ramenem. „Vstávej, jdeme do školy. Zase nebudeš stíhat." Uchechtnu se.

„Nech mě spát Darrene." Zamručí. Klasika.

TRAY:

Je mi příšerně. Jakoby mi v hlavě bodaly střepy. Nic si ze včera nepamatuju jen útržky. „Trayi, vstávej." Jo už vstávám.

„Máš něco na příšernou bolest hlavy?" Zeptám se, když se zapřu rukama, abych vstal. Do hlavy mi vystřelí prudká bolest, zatnu zuby a pomalinku se posadím.

„Jo asi jo. Počkej, donesu ti to."

Nemám na sobě ani mikinu ani triko, nechci, aby někdo viděl moje záda, tak si přes sebe přehodím deku. Kdo mě svlíknul?! Darren a mamka to ví, ale nikdo jiný to vědět vážně nemusí. Už mě tolik ty záda nebolí, ale vím, že se budou hojit dlouho, podrápal mi ty záda víc než kdy dřív.

„Tady máš." Dá mi Darren dvě tabletky proti bolesti hlavy a vodu do rukou. Když zapiju tabletky, shodím ze sebe deku.

„Darre?"

„Jo?" Popojde zpátky ke mně.

„Bude to znít hodně divně, ale mám menší prosbu." Šeptnu neslyšně.

„No tak mluv." Pobídne mě s úsměvem.

„Co mám se zády?" Špitnu.

Darren se mi podívá na záda, svraští obočí a trochu zkoprní. „Nic jen se ti hojí, včera se o tebe postarala mamka s mým otcem, namazali ti je nějakou léčivou mastí, která napomáhá hojení a taky ti ty rány vyčistili, aby se ti to nějak nezanítilo." Šeptne Darren a starostlivě se na mě podívá. Měl bych mamce a Dylanovi poděkovat. Nechtěl jsem mamku s něčím takovým zatěžovat. Myslel jsem si, že se to zahojí samo, ale pomoc jsem asi potřeboval. „Jsi v pořádku?" Darren je vážně starostlivý, někdy až moc.