Alfa vlk [DOKONČENO]

52. kapitola

29. listopadu (sobota), 19:47

ELLIE:

Otevírám pomalu oči a první co spatřím je to, že jsem v něčím pokoji. Jsem v pokoji pro hosty, spala jsem tu, když jsem na noc zůstala u Darra. Ale tenhle pokoj teď vypadá nějak zabydleně. Zvednu se na loktech, ale dlouho se neudržím, protože mi do hlavy vystřelí prudká bolest. Zaskučím bolestí.

„Elleth?" Zaslechnu známý hlas.

Opatrně otočím hlavou tím směrem, odkud jsem zaslechla hlas. „Trayi? C-co tady děláš? Kde je Darren? Jsou všichni v pořádku?" Vyhrknu.

„Měl jsem...zůstat s tebou. Darren je s Kirou, která je zraněná a-"

„Kira je zraněná?" Vyjeknu.

„Jo, ale bude v pořádku, jen..." Odmlčí se.

Co se stalo? „Jen co?" Zeptám se zděšeně.

„Jeden z Dylanovy smečky to nepřežil..."

Polekaně se na něho podívám.

„Noah." Doplní.

Chvíli mi trvá, než si vzpomenu kdo to je, dneska mi je Darren všechny představoval. Už vím, byl to takový černovlasý muž, moc toho neřekl, jen seděl u stolu a vypadal jako duchem nepřítomný. Je mi ho líto. 

„Elleth?"

Znovu se podívám Trayovi do očí.

„Jak ti je?"

„Bylo mi i líp."

„No...nevím, jestli bych ti to měl říkat zrovna já, ale...asi se...tedy určitě...určitě z tebe bude...no prostě se proměníš." Řekne Tray a pohledem těká všude po místnosti, jen aby se mi nemusel dívat do očí.

Uchechtnu se, určitě to bylo myšleno jako vtip.

Fajn dobře, nebudu si tu přece hrát na pitomce. Jedna polovina mého mozku, mi říká, že je to úplně logické, nechápu, proč mi to nedošlo dřív. Když tě kousne vlkodlak, automaticky se ve vlkodlaka proměníš. A ta druhá polovina mého mozku zase říká: Cože?! To je právě ta chvíle, kdy se mi úplně od základu změní život?

Podívám se na Trayův zdrcený pohled, protože si nejspíš myslí, že se z toho zhroutím.

Usměju se na něho a řeknu. „Pomůžeš mi s tím vším."

Tray na mě udiveně vzhlédne. „J-jistě a nemám ti zavolat Darrena?"

Zamyslím se. „Darren je u Kiry, že?" Optám se.

Odpoví mi přikývnutím.

„Tak ho tam nech." Opatrně se posadím do sedu.

„Na nočním stolku máš bylinný nápoj, máš ho vypít. Pomůže ti to."

Natáhnu se na noční stolek pro skleničku plnou brčálově zelené tekutiny. Voní to hezky po bylinkách, jenomže já nesnáším bylinkové čaje. Zamračím se na tu skleničku a kopnu to do sebe na ex, za prvé mám žízeň jako blázen a za druhé nebylo to zas až tak hrozné.

„Trayi, já jen...mrzí mě to. To s tvým otcem a ještě víc mě mrzí to, že jsem tě s ním vůbec někdy srovnávala, i když jsem ho nikdy v životě neviděla a vůbec neznala tebe. Vím, že jsem to už říkala, ale neřekla jsem tohle, ty nejsi jako on Trayi, jsi ohleduplný, myslíš na druhé a jsi obětavý. To jsou vlastnosti, které z tebe dělají úplně jiného člověka, než byl on. A...upřímnou soustrast." Povím mu upřímně a věnuju mu úsměv.