Alfa vlk [DOKONČENO]

55. kapitola

30. listopadu (neděle), 23:49

TRAY:

Elleth se ještě ani jednou neproměňovala. Je zvláštní, že to na ní ani necítím. Dokážeme vycítit na druhých, že se budou proměňovat u Elleth to však necítím. Neslyším, že by se jí zrychloval tlukot srdce a má jen zvýšenou teplotu, což je normální, její tělo se s jedem snaží vypořádat a brání se mu. Elleth je jinak naprosto v pořádku, bez problémů povečeřela, zavolala rodičům, byla venku s Blue, šel jsem s ní. Víte, kdyby náhodou. 

Už spala, když jsem vyšel z koupelny, takže tu ležím a čumím do stropu, jak debil a snažím se myslet na všechno možné, jen ne na svou zhoršující se noční můru. Blue si tentokrát uvelebila mezi mnou a Elleth a kouká se na mě, nakloní hlavu doleva, pohladím ji po hřbetě. Otočím se na bok, hlavou k Blue a pokusím se usnout.

1. prosince (pondělí), 5:07

Se zrychleným bijícím srdcem a zrychleným dechem se s trhnutí probudím.

Nikdy se toho hnusného pocitu nezbavím. Nikdy si nebudu jistý, že je všechno v pořádku. Neustále mě ten jeho rozzuřený pohled bude strašit. Neustále mi tímto bude připomínat, že jsem pořád jeho syn. Jeho syn, který měl zůstat na jeho straně a nikdy se neměl spolčit s Dylanem. Co by otec řekl na to, že mi Elleth není zas až tak lhostejná? Zmlátil by mě něčím, co by měl po ruce? Třeba nějakou tou kovovou tyčí? Nebo by mě uvázal ke stromu lodním provazem napuštěným omějem, protože to byly provazy, které když jste se snažili přetrhnout, tak se vám ta zasraná oměj dostávala do ran a oslabovala vašeho vlka. Proč mě prostě nechce nechat na pokoji? Proč se neustále objevuje v mých snech? Proč už mi do hajzlu nedá pokoj? To mu tolik v pekle chybím?!

Svítí mi oči vzteky a já nemůžu to prostě vrátit do normálu. Nejde to. Protože ve mně proudí tolik hněvu a nenávisti jako nikdy. Nikdy jsem neměl možnost mu říct, jak moc ho nesnáším, jak moc mi zničil život. Stejně kdybys mu to řekl, tak by tě neposlouchal. Ozve se můj vnitřní hlas a já s ním po dlouhé době souhlasím.

Snažím se o to, aby mi ty oči zhasly, ale nejde to, protože stále ten vztek cítím. Podívám se na spící Elleth, která se otočí na bok k Blue a dá si na její hřbet ruku. Jak by se někomu takovému jako je Elleth mohl rovnat někdo, jako jsem já?

Zavřu oči a snažím se myslet na to, že už je všechno v pořádku, že už mojí mamce, Darrenovi a Dylanovi nemůže můj otec ublížit, ale zase je otevřu, protože to prostě nefunguje, svírám ruce v pěst a zase je rozevírám.

„Trayi?"

Otočím se za tím jemným hlasem, Elleth na mě pomalu rozevírá svoje překrásné modré oči. Radši se odvrátím pohledem.

„Trayi? Stalo se něco? Není ti nic?" V jejím hlasem zazní starost.

Zavrtím hlavou a víc natočím hlavu na stranu, aby nemohla vidět můj obličej.

„Trayi, co se děje?" Zašustí peřina, jak se Elleth pohne.

„Blue, pojď tady." Řekne Elleth a rukou poplácá na nějaké místo, podle zvuku si myslím, že to bude na druhé straně postele vedle ní. Pak už jen slyším to, jak se Elleth pohne směrem ke mně a cítím, jak mě jemně pohladí po paži.

„Trayi, podívej se na mě." Poví prosebně.

Já se na ni, ale neotočím a dál zírám na skříň před sebou, tak aby mi neviděla do tváře.

„Podívej se na mě prosím. Vím, že se něco stalo. Nechci tě vidět takhle, protože jsi můj kamarád a chci ti pomoct a nemůžu ti pomoct, když se na mě ani nepodíváš."