Alfa vlk [DOKONČENO]

17. kapitola

LUCAS:

Vůbec nemám náladu na tu zkoušku, ale bohužel tam jít musím, měl bych se se Sarah rozejít. Protože nevím, co se to se mnou děje a nejspíš budu od ní potřebovat pauzu. Vím, že jsem strašný přítel, ale musím se ujistit, že se mi neděje to, co si myslím. Není přece možné, aby se mi líbili kluci.

Dneska mě zkoušela u tabule Travisová v matice, vůbec jsem se nedokázal soustředit, s matikou jsem nikdy problém neměl. Dostal jsem za čtyři, z toho otec nebude mít vůbec radost, zase mě seřve. Nebaví mě ho poslouchat, akorát mě vždy shazuje, nikdy mě za nic nepochválil a nikdy se toho ani nedočkám.

Mám teď namířeno k hudebně, kde mám bohužel zkoušku se Sarah. Sotva vejdu do učebny, mi Sarah opět skočí kolem krku a zavěsí se na mě, trochu zavrávorám. Obejmu ji nazpátek. „Miláčku, chyběl jsi mi." Řeknu ji to až po zkoušce. „Ty mě taky." Políbí mě na krk, skoro nijak na to mé tělo nezareaguje. Ještě před dvěma týdny se mi to ohromně líbilo a teď skoro nic? „Měli by jsme už jít zkoušet." Povím jí radši. Poslední dva týdny jsou pro mě dost zvláštní. Sarah mě sice přitahuje, ale ne tak jako dřív. Políbí mě na rty a až potom se ode mně odtáhne.

Zkouška proběhne přesně, tak jak jsem čekal, nemusel jsem mít strach, že se nebudu moct soustředit na zpěv. Vlastně mi ten zpěv docela i na chvilku pomohl. Aspoň na chvíli jsem přestal myslet na celou tu věc, co se semnou děje, ať už je to cokoliv. Nedokážu ji to říct, prostě budu dělat jako by se nic nestalo. Trošku se nám ta zkouška protáhla, protože už jsou čtyři odpoledne, normálně ji máme do tří.

Jdeme ruku v ruce k Sarah domů, bydlí asi dva kilometry od školy, naší pomalou chůzí tam dojdeme, tak za půl hodiny. Asi jí jenom doprovodím a pak půjdu domů a zalezu si do svého pokoje.

TRAYSON:

Celé dvě hodiny jsem čekal na Lucase ve škole. Když vyšel z hudebny v ruku v ruce se svojí holkou. Šel jsem za nimi, potřebuju, aby se ti dva oddělili.

Jdu za nimi už asi dvacet pět minut. Vůbec nevím kam jdou, ale vypadá to jako by jsem byl v nějaké obydlené čtvrti. Je tu spousta rodinných domů. Buď tady bydlí ta jeho holka, vypadlo mi její jméno nebo on. Doufám, že tu bydlí ona, protože kdyby tady bydlel on, tak můj plán nevyjde, pochybuju, že by jen tak vyšel ze svého domu.

LUCAS:

Už jsme u branky jejího domu.
„No...Sari, já už asi půjdu domů, jsem hodně unavený." Podívám se na ní omluvně. Zase ji posmutní obličej. Čekala asi, že tu s ní zůstanu. Bydlím trochu dál, ale doma od ní pěšky rychlejší chůzí, budu tak za patnáct minut. „Proč tu nezůstaneš se mnou? Neděje se něco, o čem bych měla vědět? Nikdy ses takhle odtažitě nechoval." Nevím, co jí na to říct, nebudu jí říkat o tom, co se mi poslední dobou děje, ale je pravda, že se k ní trošku odtažitě chovám. „Nic se neděje, jenom jsem toho moc v noci nenaspal. Tak si chci jít lehnout do své postele." Řeknu ji z části pravdu, protože jsem se vážně v noci moc nevyspal. „Aha..." Odmlčí se. „no tak se mi potom ozvi." Obejmu jí a políbím jí na čelo. „Vážně nechceš zůstat aspoň na chvíli?" Nechci, ji říkat ne, ale vážně se mi tu dneska nechce zůstávat. Nesouhlasně zavrtím hlavou.

Rozloučí se se mnou polibkem a já odejdu od jejího domu. Na chodníku odbočím doprava, něco za sebou zaslechnu. Otočím se, ale nic tam nevidím. Jdu dál, asi se mi to jen zdálo a nebo to byl vítr.

TRAYSON:

Málem mě teď načapal, bylo to fakt o fous. Naštěstí jsem se stihl schovat za strom, připadám si jako Stalker. Přemýšlím, jak to udělat, nemůžu se ještě proměnit, začal by utíkat, takže ho napadnu zezadu. Pomalinku a potichu se k němu přibližuju. Nemá na zádech batoh, má asi všechno potřebné v kapsách u bundy. Už jsem skoro u něho. Jdeme nějakým malým parkem. Není tu moc lidí, protože není moc hezké počasí, je zataženo nejspíš bude, co nevidět pršet. Natáhnu se a chytnu ho zezadu rukama pod krkem.

LUCAS:

Co to sakra? Někdo mě někam odtahuje, jde se mnou za stromy. Snažím se ty svalnaté ruce, které mám obmotané kolem mého krku, oddělat svými, ale nedaří se mi to, je příliš silný. „Pusť mě." Zavrčím.

TRAYSON:

Hrozně máchá rukama, ale nemá dost síly na to mě jakkoliv porazit, sice má svalnatou postavou, ale není tak silný jako vlkodlak. Chce abych ho pustil? Fajn. Kopnu ho zezadu do lýtek, použil jsem moc velkou sílu. Zaskučí a svalí se k zemi. Nechci mu ubližovat, ale musím, nemám na výběr, jinak by na tenhle úkol otec povolal někoho jiného ze smečky, aby to udělal za mě a ten by ho rozhodně zabil. Dopadl na kolena. Za ramena ho strhnu úplně k zemi. „Nech mě na pokoji." Ztěžka oddychuje.

LUCAS:

Už spatřím útočníka. „Traysone!? Co to do hajzlu děláš?" Zařvu na něho. Proč by tohle dělal? Ležím na zemi, pochybuju, že se postavím, dostal jsem takovou perdu do lýtek, že je mám fakt hodně naražené, nalehne na mě. A dá mi pěsti do obličeje. Nemám se jak bránit, protože mi jednou rukou drží obě ruce nad hlavou. Snažím se mu své ruce vyprostit, ale je až moc silný. Dá mi další ránu, budu mít modřiny. Mám slzy v očích, bolí mě celý obličej. Ještě než upadnu do bezvědomí si pro sebe v duchu řeknu. Bože, on mě právě chce zabít kluk, kterého sotva znám? Ale proč, co jsem mu udělal?