New beggining

~2. část~

Týden utekl stejně tak rychle jako voda v řece a my se se Sarah vydaly do naší nové školy.

Stojíme před budovou a se zájmem si ji prohlížíme. U školy je malý dvorek, na kterém už stojí početné skupinky studentů. "Je větší než jsem si myslela." Poznamenám tiše při pohledu na školu. "Jo to je. Tak pojď." Zatahá mě sestra za rukáv a projdeme bránou na dvorek.
"Kris, tam je tvoje třída." Oznámí mi Sarah a pokývá hlavou na chlapce, který drží cedulku, na které je napsaná 1.B. Hned vedle je další chlapec, s cedulkou zase 1.A.
Podle vzhledu těch kluků s cedulkami soudím, že jsou to letošní třeťáci.

Vydám se ke chlapci s cedulkou 1.B a všimnu si menšího kluka se zrzavými vlasy. Vypadá strašně natěšeně až to bylo neskutečné. Usměju se nad tím a kouknu s úsměvem na vedlejší skupinku. Málem se mi zastaví srdce, když spatřím toho pohledného kluka. Co to má znamenat? To mě osud zkouší nebo spíš trestá. Ozve se zase má mysl. Nevšiml si mě a očividně by si na mě ani nevzpomněl.

"Ahoj, jak se jmenuješ?" Zeptá se mě neznámý kluk a tím mě vrátí zpátky do reálity. Stočím pohled na osobu a zamrkám. Ten malý zrzoun se na mě kouká s úsměvem na rtech. "Ahoj, jmenuji se Kristen Benett ale klidně mi říkej Kris." Odpovím mu s úsměvem. Zrzavý spolužák se usměje ještě víc. "Těší mě, Kris, Hinata Shōyō." Řekne a podává mi pravici na potřesení. "I mě těší, Shōyō." Řeknu a příjmu jeho ruku.
"Tvé jméno nezní zrovna japonsky." Zarazí se Shōyō a zkoumavě si mě prohlédne. Usměju se. "Máš pravdu. Pocházím z Ameriky. Do Japonska jsme se nedávno přistěhovali." Odpovím mu nenuceně. "Fakt? Ty jojo." Vyhrkne Shōyō nadšeně. Musela jsem se zasmát nad jeho reakcí. "Ale tvoje japonština je plynulá." Poznamená Shōyō zamyšleně. "Ano to je. Máma mě už od malička učila japonsky. Je totiž japonka a můj táta je američan." Prozradím mu. "Tak to je úlet." Pronese udiveně jakoby pro sebe.

"Tak mládeži, jsem Daichi Sawamura a provedu vás po škole." Oznámí nám Daichi a zamíří do školy.
Procházeli jsme celou školou i kolem skříněk a Daichi nám dával informace o různých učebnách.
Pak nás zavedl do tělocvičny, z čehoš byl pravděpodobně nadšený Shōyō. Úplně se mu rozzářili oči, když jsme vešli do tělocvičny a spatřil síť. Vypadal jako malé dítě.

Daichi nás odvedl do naší třídy. Zrovna v tu samou chvíli se míjíme s 1.A a ten pohledný kluk se zase tváří jako morous. 
Naše pohledy se střetnou a já se usměju a zamávám mu. Zamává mi nazpět a jde dál se svou skupinkou. Úsměv by tě nezabil nebo snad ano? Pomyslím si a vejdu do třídy.

Podívám se kde je volná lavice, když v tom zahlédnu Shōyu jak na mě zběsile mává. Tak jo, proč ne. Pomyslím si a jdu si sednout vedle něj.

Celý den byl jedna velká nuda. Představovala jsem asi třikrát a pěti mým novým spolužačkám plus třem učitelům jsem vysvětlovala proč mám takové jméno. Požádám o změnu jména abych nemusela všem vysvětlovat proč, co a jak.

Po škole jsme se přezuli a já vyšla ven před školu. Zavřu oči a zvednu nos k obloze. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.

"Čerstvý vzduch." Pronese někdo za mnou. Prudce se otočím a za mnou stojí ten pohledný kluk. Bedlivě mě sleduje. "To ty začátky na těch školách jsou vždy tak vyčerpavájící." Poznamenám unaveně. "Ano jsou. Je to děs." Přitaká. "Jsem Kristen Benett a prosím tě neptej se mě proč se tak jmenuji." Představím se s úsměvem a natáhnu k němu pravici. Hned ho ale upozorním na to aby se neptal. "Dobře. Kageyama Tobio." Představí se a přijme mou ruku, bez úsměvu. Jemně ji stiskne a hned pustí.
"Kde bydlíš?" Zeptá se Kageyama se zájmem.
Jo tak pán chce znát hned mou adresu. A nechceš ještě mé telefonní číslo?
"Čekám na sestru." Řeknu abych mu nemusela říkat svou andresu. Neznám ho a nevím co je zač. Může být bars kdokoliv.

*Tak jo sluníčka, tento příběh bude vycháze v pondělí a ve středu. Krásné počteníčko.💖*