~32. část~

48 6 7
                                    


"Haloo. Já jsem pořád tady." Ozve se a já se polekám. Tobio se na mě omluvně podívá a letmo mě políbí. Pak si sedne a pomůže i mě do sedu.

"Neumíš klepat?" Vyštěkne Tobio mezi zuby na svou sestru, která se zničeho nic objevila v pokoji a to bez klepání.

"Já jsem klepala ale vy jste byli zabrani do sebe, že jste to neslyšeli." Obhajuje se Miwa. "No nic. Jdu jen oznámit, že večeři máte hotovou, tak si jen ohřejte a brácha co kdybys nabídl Kris nějaké cukroví." Vyhrkne ze sebe. "Ano nabídnu. Už zmiz." Vyhání ji z pokoje Tobio a já se uchechtnu. 

"Už jdu. Jo a Tobi, prosím tě, buď na ní něžný." Pronese Miwa a rychle zmizí z pokoje.

Tobio už se chystal vyběhnout za ní.
"Počkej. Nech ji." Chytnu ho za zápěstí a stáhnu ho k sobě. Políbím ho na jeho úžasné rty.

Po večeři jsme si dali ještě společnou a mě se zmocňovala opět nervozita.

Tobi už vylezl z vany a já stále sedím ve vaně.

"Tobě se dneska nechce z vany?" Zeptá se pobaveně Tobio a rukama se zapře o vanu. Usměju se na něj a pohladím ho po tváři. "Běž napřed a zahřej nám postýlku." Řeknu mu. Skloní se ještě pro polibek a odejde z koupelny.

Tak jo. Teď ten můj plán.
Domluvila jsem se s Miwou, že mi tady v koupelně schová velkou stužku ve tmavě modré barvě, kterou si uvážu kolem mého těla, tak aby mašle byla uvázaná na břichu. 

Stužku jsem najdu a omotám si tím celé tělo. Pak si nakléknu do županu a vejdu do pokoje. Co si myslíte, že dělal Tobio. No spí! Ach jo. 'Chlapy, nic nevydrží.' Lehnu si na postel vedle něj. 'Vždyť jsem ho nechala o samotě jen na chvíli a on si chrápe!' Prolítlo mi hlavou.

Najednou se Tobio s úsměvem ocitne nade mnou a já se leknu.
"Sakra, Tobio. Kdo ti dovolil mě takhle lekat?" Zeptám se ho a hraju uraženou ale moc mi to nešlo. Koutky úst mi cukají na stranu.

"Přeháníš. Myslela jsi, že bych spal bez tebe?" Zeptá se s úsměvem Tobio a pomalu mi rozváže župan.

"Jo, to jsem si myslela." Odpovím s úsměvem a omotám mu ruce kolem krku. Přitáhnu si ho do polibku.

"Co to skrýváš pod župánkem?" Zeptá se Tobio a rozdělá mi župan. Kouká na mě tělo překvapeně a pak se stejně překvapeně podívá i na mě.  Já se začnu smát.

"Všechno nejlepší, medvídku." Pronesu svůdným hlasem a natáhnu se pro polibek.

Sundá mi župan, rozváže mašli a rozmotá s té stužky. Byla to docela sranda.

Konečně mě vysvobodí a já před ním tak jak mě stvořil bůh. Ani já jsem nebyla pozadu. Už jsem ho zbavila trička a kalhot.

Teď už stačilo mu sundat boxerky, s motivem sněhuláčků. Vybouchnu smíchy a náslendě ještě jednou když si všimnu, že má ponožky s motivem vánočních stromků.

Tobio se začne červenat. Je tak roztomilý, když se červená. Už jsem se chystala něco říct, když najednou zaslechnu Tobiovo rázně: "Nekomentuj to." A odvrátí pohled ode mě.

Uklidním se a pohladím ho po tváři. Stočí pohled na mě. "Náhodou je to strašně roztomilé a ty jsi strašně roztomilý." Řeknu a políbím ho na rty.


*Krásné počteníčko, sluníčka.✨*

  

New begginingKde žijí příběhy. Začni objevovat