New beggining

~18. část~

Máma zaparkuje kousek od nás a vyletí z auta se strachem v očích. Tělocvikářka ji začala vysvětlovat co a jak. Mě vezme do náruče Tobio ale to už jsem chtěla se pokusit o protest. "Ani to nezkoušej." Zašeptá mi do ucha Tobio. "Ach jo." Vzdychnu si. Máma právě domluvila s učitelkou a rychle otevře dveře od auta aby mě mohl Tobio naložit. Vděčně se na něj usměje. "Mohu jet s vámi?" Zeptá se Tobio mé mámy. "Pokud to nebude vadit tvé rodině. Nevím jak dlouho bude trvat vyšetření." Řekne mu. "Mé rodině to nebude vadit." Oznámí Tobio a nastoupí do vozu za mnou. 

Po vyšetření mi doktor oznámí můj ortel. Výron kotníku. Dostanu ortézu a mám mít klidový režim. Minimálně do konce týdne. No bezva.

Dojedeme domů a samozdřejmě mě Tobio odnese rovnou do postele. Máma mi vytáhne ještě teplé ponožky a obleče mi je na nohy. Poděkuji ji a ona s úsměvem odejde z pokoje.

Postavím se z postele, když Tobio zrovna volá se svou sestrou. Na jedné noze doskáču do koupelny.
Už jsem sahala na kliku, když mě zastaví Tobiova ruka. "Kam si myslíš, že jdeš?" Zeptá se s pobavením v hlase. "Kam asi. Na toaletu." Odpovím mu a vejdu do koupelny. Zavřu za sebou dveře. Kdyby jen noha nebolela.

Po vykonání své potřeby se vrátím po jedné noze zpátky do pokoje. Sednu si na postel a všimnu si jak se Tobio culí. "Co se směješ?" Zeptám se ho. "Jen se vypadala tak legračně, když si skákala po té jedné noze. Jako žabička." Řekne s úsměvem na rtech. Vezmu jeden polštář a hodím to po něm ale musím se smát taky. Tobio polštář chytí, hodí mi ho nazpět a než chytnu polštář už leží na posteli s hlavou v mé klíně a lechtá mě.

Odložím polstář a snažím se mu to vrátit. Jenže kámen úrazu je takový, že on prostě lechtivý není. "To je podvod." Vyhrknu ze sebe. Tobio mě přestane lechtat. "Co zas podvod?" Zeptá se. "Ty nejsi lechtivý." Vyřknu překvapeně. "To nejsem. Za to ty jsi až moc." Poznamená a zase mě začne lechtat.

Pak jsme se k sobě přitulili a jen se tak mazlili, když najednou někdo zaklepe na dveře. Na vyzvání vstoupí do pokoje má sestra s Noyou a Shōyem. Tobio si povzdechne, když spatří Shōyu. "Jak je ti, Kris?" Optá se starostlivě Sho a začne se přehrabovat v batohu. "Je mi fajn. Díky za optání." Odpovím mu a on mi podává sešit z dějáku. Nechápavě se na něj kouknu. "No o přestávkách jsem neměl co dělat." Pronese a zazubí se. Ještě mi podá zeměpis na opsaní. "No počkej, zeměpis máme přece i zítra." Podotknu a překvapeně se na Shōyu podívám. "Chceš to okopírovat?" Zeptá se Sarah. Podívám se na ni, kývnu na souhlas a podám ji sešit.
"Díky, ségra." Poděkuji ji než vyjde z pokoje.

"A jak dlouho budeš doma?" Zeptá se Sho. Tobio trochu zavrčí. Stisknu jeho ruku aby věděl jak se má chovat. "No minimálně do konce týdne." Odpovím mu.
Sarah se vrátila a skopírované materiály mi položí na stůl a sešit podá Shōyōvi. Ten si ho dá zpátky do batohu a ještě mi slíbil, že se u mě vždycky po škole zastaví a donese mi zápisky a rozloučí se s tím, že jde na trénink.
Noya táhne Tobia taky na trénink a já zůstala v pokoji sama. Sarah šla vyprovodit kluky ven.

Opřu svou hlavu o zeď a zavřu oči.
Za chvíli se do pokoje přiřítí Sarah. "Co je to mezi Tobiem a Shōyem?" Zeptá se a sedne si na kraj postele. "Sama pořádně nevím. Včera jsme byli venku s Tobim a cestou do cukrárny jsme potkali Sho, který se k nám přidal a Tobio byl pak celou dobu otrávený." Řeknu ji o včerejšku. "Vypadá to, že Tobio spíš na Shōyu žárlí ale to mi nedává smysl, když Sho jede po Yachi a Tobio to ví." Přemýšlí Sarah nahlas ale to už na ni volá máma aby mi donesla večeři.

*Ahoj sluníčka, omlouvám se, že jsem to nevydala už ráno. Stejně mám stochutí celou tuhle kapitolu vyhodit do koše a neukazovat vám to. Nemám prostě nápady. V hlavě mám totální chaoz ale i tak to vydám a pokud mě napadnou nějaké úpravy tak to upravím. Krásné počteníčko.✨*