New beggining

~7. část~

Následující den ve škole utíkal rychle. Celé dopoledne jsem uvažovala nad metodou doučivání kluků.
Pro Tobia mám připravené několik vět na překlad a Shōyōvi budu muset vysvětlit tu látku znova.

Odpoledne jsme já a Shōyō čekali před školou na Tobia.
Po pár minutách čekání jsme se dočkali.
Tobio zrovna vycházel ze dveří a u ucha měl telefon.
"Ne...potřebuji se doučit angličtinu, tak prostě přijdu později..." Řekne do telefonu hlasitěji. Protočí panenky. "Hele čau. Až budu doma, tak prostě budu." Řekne rezignovaně a zavěsí. Schová mobil do kapsy. "Tak jdeme." Pronese s povzdechem. Kývnu na souhlas.
Vyjdu a kluci se ke mě připojí. Přemýšlím nad tou osobou, kterou Tobio prostě odpálkoval. Co když to byla zase ta blondýnka a kdo to vlastně je?
Z přemýšlení mě vytrhne prudké škubnutí na bok. Jemně se opírám o něčí hruď. "Co vyvádíš?" Vyjeknu ze sebe. Zvednu hlavu. Byl to Tobio. "Díky by úplně stačilo." Řekne Tobio.

Hinata šel popředu. Ani si nevšimnul, že nejsme vedle něho.

"Děkuji." Pípnu a odtáhnu se. Ten kluk mě až moc přitahuje a zároveň svou chladnou povahou děsí. "Nemáš zač ale příště dávej pozor na cestu." Řekne Tobio. "Jo to bych asi měla." Dodám trapně a cítím jak se mé tváře zbarvuji do červena. Stále se mu dívám do těch jeho modrých očí. Zvedne ruku a přejede mi po červené tváři. Ten letmý dotek způsobil, že se mé tváře zbarvily ještě víc. Stočím pohled na bok.
Ani nevím co mě k tomu donutilo. Vlastně bych se na něj dokázala dívat celý den.
Dvěma prsty mi vrátí tvář zpátky a zvedne mou bradu tak aby mi viděl do očí.
Najednou se skloní k mým rtům a spojí naše rty v jemný polibek.
Proč mi to dělá? Měla bych se odtáhnout ale mé tělo mě odmítá poslouchat a udělá pravý opak.
Zvednu ruce a omotám je kolem krku a on své ruce položí na mé boky.

"Hele vy dvě hrdličky. Nechte si to na později, teď jdeme na to doučování." Vyruší nás Shōyův hlas z bespečné dálky.
Ukončí polibek a ještě se na mě chvíli dívá. Já sklopím hlavu a upřeně se zadívám do země. "Noták Kris, zítra z toho píšeme." Připomene mi Shōyō.
"Asi bychom měli jít." Šeptne Tobio. Pokývám hlavou a vydáme se na cestu.

Máma zrovna nebyla doma. Jela na nějaké vyšetření s babi. Zacož jsem byla ráda. Hned jsme zalezli do mého pokoje.
Tobiovi jsem dala pět vět na překlad a chvíli se věnovala Shōyōvi.
Vysvětlovala jsem mu tu látku krok za krokem aby to pochopil a do toho cítila Tobiův pohled na mých zádech.
Shōyō se pokoušel vypočítat jeden jednoduchý příklad a já se na chvíli otočila na Tobia. "Už máš překlad hotový?" Zeptám se s hranou přísnosti. "Nemám, paní učitelko." Odpoví a sklopí pohled na papír, kde má věty.

Shōyō už spočítal i složitější příklad a tím pádem to už chápal, takže mohl jít domů.

"Tak a co ty?" Zeptám se, když jsem už vyprovodila Shōyu a vrátila se zpátky do pokoje. Sedla jsem si naproti něj na postel. "Mám je hotové." Řekne a podá mi papír. Já to v rychlosti zkontroluji. "Tak hele. Komolíš ty slova. Nejdřív by ses měl naučit pořádně je umět psát než se pustíme do výslovnosti." Vysvětlím mu a podtrhnu mu slova kde má chyby. Nakonec to bylo pomalu každé druhé slovo. Podám mu zpátky papír. "Slova, které máš podtržené se musíš naučit psát správně." Vyvětlím mu. "Vždyť je to každé druhé slovo." Poznamená zděšeně při pohledu na papír. Usměju se. "To se naučíš. Šup ke stolu a jdeme na to." Popoženu ho a on neochotně vstane a sedne si ke stolu.

Na další papír mu napíšu slova, které má špatně napsané. "Každé slovo opíšeš pětkrát." Řeknu mu a podstrčím mu další papír. "To si děláš srandu?!" Vyhrkne ze sebe při pohledu na papír. "Jestli tě mám doučovat, tak žádné odmlouvání nechci slyšet." Řeknu přísně. Tobio si povzdechne a pustí se do práce. Já si mezitím sednu ke stolu z boční strany a sleduji ho jestli ty slova píše dobře.

Po chvíli má dopsáno a zvedne pohled na mě. Podám mu ten papír s těmi větami. "Dobře a teď to přelož." Řeknu. Povzdechne si a začne překládat.

*Krásné počteníčko, sluníčka.💖*