Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Oliver

Vydechnu a upřu pohled k čisté obloze. Náhle uslyším krátký výkřik. Podívám se tím směrem, a všimnu si, že Enetova skupina opět nedávala pozor na ostatní a omylem srazili jednoho kluka na zem. Neobtěžují se mu pomoct, pravděpodobně si toho ani nevšimli. Dojdu k němu a nabídnu mu ruku. Chlapec zvedne hlavu a vtom mi před očima probleskne měděná barva. Je to záležitost setiny vteřiny. Uvědomím si, že ho znám. Je to ten kluk, kterého jsem viděla v den kontroly. Stál před Hachirem, tím chlapcem, co jsem si původně myslela, že byl dvanáctka. 

Mou ruku přijme a já mu pomůžu nahoru. Má černé rozcuchané vlasy velmi podobné Azusovu střihu. Na krku má pověšenou šňůrku a na té se houpe kamínek tyrkysové barvy. Zbytek jeho oblečení je černé barvy. Vypadá jako skoro každé dítě tady, ale něco mě na něm zaujme. Možná fakt, že kulhá? Možná to, že mají jeho oči tak krvavě červenou barvu?

"Jsou to idioti, nevšímej si jich. Doufám, že s nimi Ivan něco udělá" povzdechnu si. Spojením očního kontaktu mi přejede mráz po zádech. 

"Astro..?" zeptá se on. "He?" nakloním hlavu. "P-potřebuješ něco? Jak se vůbec jmenuješ? A odkud jsi?" dojde mi. 

On se jen usměje. "Neznáme se náhodou?"

Přivřu oči. Jestli myslí tu minutu, kdy jsem vedle něj stála a přitom hučela do Hachiry, tak hádám, že ne. To stejné mu taky řeknu. On se k mému překvapení rozesměje. "Ano, hádám, že to bylo jedno z našich bližších setkání"

"Jedno z bližších? Moment-" 

"Je pravda, že ty jsi mě téměř neměla šanci vidět, ale..." 

V tu chvíli si zakryju pusu rukama. Dojde mi všechno, ale tak závratnou rychlostí, že se nezmůžu na nic jiného než na třeštění očí na chlapce přede mnou. On mi pohled opětuje, očividně je ale víc v obraze. Už dřív byl.

Není pochyb. 

Dvanáctka. 

Ten, jenž o mně ví všechno, ale já o něm nevím nic. Už podruhé by mi málem proklouzl mezi prsty, kdyby ho Enetova skupina nesrazila a kdybych se nerozhodla mu pomoct. Říkám podruhé, ale on zmiňuje jeden z 'bližších' momentů. Znamená to, že už mě viděl víckrát? A vždycky mi pláchl?

*Co to se mnou je? Vždyť normálně jen tak nějakému náhodnému člověku na nohy nepomáhám. Bylo to tak automatické, že jsem nad tím ani nepřemýšlela*.

Černovlásek se usměje. 

"Jmenuju se Oliver. To aby sis mě nemusela furt spojovat s nějakou číslicí". Natáhne ruku. Nyní nabízenou ruku přijmu já, a několik vteřin se navzájem jen prohlížíme. "Sakra... Tak dlouho jsi mi zdrhal. Proč ses neukázal už poprvé, co jsem tě potkala?" zeptám se. "Myslíš při kontrole?" "Takže to bylo opravdu naše první setkání?" "Jestli to bereš napřímo, tak ano. Upřímně... byl jsem moc překvapený na to, abych nějak reagoval. Sice jsem si všiml, že máš bílé krátké vlasy, ale tak nějak jsem si nespojil dvě a dvě dohromady. Dokud jsi vedle mě neudělala to s těmi kameny".

Hlavou mi probleskne můj pokus Hachirovi připomenout naše hlavní dorozumívání. Totiž jeho odpovědi v klepání. A to jedno slovo, kterému nemůžu stále přijít na kloub. Je to pět klepů za sebou, a od dvanáctky jsem ho slyšela pokaždé, co jsem přišla. 

"Jsem rád, že se konečně potkáváme" řekne a stiskne mou ruku. "J-já... taky" pousměju se. Chvíli tam jen tak stojíme, a vypadá to, že ani jeden z nás nevnímá okolí. 

"Takže... teď už mi o sobě konečně můžeš něco říct? Třeba kolik ti je, jak ses sem dostal, proč jsi ve dvanáctce jediný, ale taky co znamená těch pět klepů? Potřebuju to vědět, teď hned!" naléhavě se mu vysmeknu a chytím jeho dlaň oběma rukama. On se usměje. "A-s-t-r-o. Snažil jsem se vyklepat tvoje jméno". Chvíli nad tím přemýšlím. Pak si povzdechnu. Jasně, dává to smysl. "Jsem vážně idiot. Mohlo mi to dojít rovnou". S tichým smíchem zavrtí hlavou. "Mohlo to být stejně tak jakékoli jiné slovo, ale nemohl jsem přijít na nic, co by je odlišilo". "Kolik ti je?" bombarduji ho dále otázkami. "Třináct". Přivřu oči a poodstoupím, abych si ho mohla prohlédnout odshora dolů. "Divíš se? Nevypadám na to snad?".

*Je vyšší jak já, ale ne o moc. Možná podobně jako Kou. Na druhou stranu zní, jako by ještě nezačal mutovat, a je hodně hubený. Řekla bych, že s váhou je na tom podobně jako Azusa, ale Azusu jsem viděla bez pláště asi jen dvakrát. Oba jsou tak jako tak podvyživení*.  

 "Nedokážu říct" přiznám, a změním téma. "Ta noha... To je důvod, proč jsi ve dvanáctce sám?" zeptám se, i když tuším, že to nebude ten pravý důvod. Já s vozíčkem taky bydlela v pětce. Ale krom kulhání na něm nic jiného nevidím. 

Zamrká. "Huh? Ne... jsem sám z jiného důvodu. Ale asi ti ho teď nemůžu říct" usměje se a rozejde se. Následuji ho. "Proč ne?" trvám na svém. "Je to... Vlastně ani nevím pořádně proč. Nebudeme o tom prostě mluvit, dobře? Určitě přijde čas, kdy se dozvíte pravdu". "Hmm..." změřím si ho nevraživým pohledem.

*Byla by Leonarda a Nagisa hodně překvapení, kdybych k nim zničehonic přivedla tohohle kluka s tím, že to je dvanáctka? Proč mi to nemůže říct rovnou? Je tu mezi námi, ale nemůže mluvit. Co to má znamenat? Je v tom snad víc lidí?*

Podívám se na ty dva před námi. Leonarda mě napjatě pozoruje, zatímco Nagisa je k nám otočený zády. Už jsou notný kus před námi, stejně jako většina celé skupiny v čele s knězem, který právě prochází bránou od zahrady ven. Děti se točí kolem něj a smějí.

"Jak ti to teď vůbec prochází? Nikdo tě nezná, ale všechny zajímáš. Hledají tě..." obrátím se k Oliverovi. "Huh? No, hádám, že teď je pro ně tisíckrát zajímavější Ivan, než-" Než stihne dopovědět větu, objeví se po mém boku ten jeden dotyčný člověk, kterého jsem jediného podezřívala z vědění víc. Vlastně jsou dvě. 

"Tak co, jak se vám... Hele, odkud ty jsi?" Nano se ke dvanáctce zvědavě nakloní. Podívám se po Nady. Jakmile se její oči přesunou na Olivera, ztuhne. V mysli mi začne hlodat nepříjemné podezření. 

"J-jmenuje se Shinaka, je z devítky. Přišel sem podobně jako já, ale moc nemluví, takže-" snažím se chlapce neprozradit. 

Náhle se zastaví i dvanáctka. Prudce, zničehonic.

*Může být ještě víc nápadný?!*

Nady promluví. A v jejím hlase zní zklamání a odpor.

"Tohle jsem si o vás tedy nemyslela. Ani o jednom. Takhle mi zalhat do očí, že se nestydíš, Astro! A tohohle... sraba! Poznala bych tě všude, Olivere! Tak dvanáctka?! Schovávání je asi tvoje oblíbená činno-" "Nady, tak to není!" přeruší dívku naléhavě Oliver. "Nevěděl jsem, že se po tobě jen tak slehne zem... Můžu ti všechno vysvětlit!" Nady jej najednou chytí za límec a začne s ním klepat. "Jsi obyčejnej posera, zatraceně, už to přiznej!" A zničehonic jej zase pustí, rázně jej odstrčí a s větou: "už tě nechci ani vidět, lháři", odejde. Nano i já zůstaneme na celou situaci zírat s ústy dokořán.

*Co to mělo být??*

Krátká konverzace se také neobešla bez pár hlasitějších slov, a kdejaký člověk si nás teď prohlíží. Je mi jasné, že musím rychle něco udělat, aby se nás nezačali vyptávat. "Je ti špatně, Olivere" syknu jeho směrem. Pak se rozeběhnu pro slečnu Harumi. Nechci křičet, abych na sebe nestrhávala zbytečnou pozornost. Zahlédnu ji mezi lidmi. "Slečno Harumi, můžete na chvilku?" "Co se děje?" podívá se po mně. "Jednomu klukovi se udělalo špatně, mohla byste s tím prosím něco udělat?" Chňapnu ji za ruku a bez dalších řečí ji dotáhnu zpět k Oliverovi. Sázím na to, že všechny ošetřovatelky vědí, kdo je tenhle chlapec a že pochopí, o co mi jde. Naštěstí se na něj žena jen zběžně podívá, uchopí ho za rameno a důrazně upozorní: "Ah, Olivere. A vy dvě, rozejděte se. Nebo snad taky stojíte o nějaké bacily?" Nano i já se od obou vzdálíme, ale Nano se okamžitě nasouká ke mně. Všechny její otázky jdou mimo mě, pouze pozoruji, jak se slečna Harumi shýbne ke dvanáctkovi a začnou spolu o něčem mluvit. Pak vytáhne z kapsy šatů nějakou dózu, otevře ji, a chce obsahem lahvičky Oliverovi potřít čelo. Ten však lahvičku rázně odmítne. Už nemusí předstírat nevolnost, byla to pojistka proti ostatním.