Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Pojďme umřít

"Hele...mám tu pár věcí, který bych ti chtěla říct" zašeptám a poškrábu se na zátylku. Je to trapné, ale zároveň to potřebuji vyklopit. Ozvou se tři zaklepání. 

Poslouchá. 

"Je to osobní, ale jsi jediný člověk, kterému bych to mohla říct". 

Slova převaluji v puse jako horkou bramboru. Té větě se nechce ven. Přesto se nadechnu a začnu: 

"Je tu jeden kluk. Jmenuje se Nagisa a je od jedenáctek. Není nějak zlý, falešný...aspoň mi to tak nepřijde. Řekněme, že se docela dost liší od ostatních jedenáctek. Jednou - to když jsem ještě bydlela ve dvanáctce - mne tenhle pokoj málem zbil. Kdyby nebylo jeho. Nechal mne utéct, když to bylo potřeba. No a...já jsem mu za to vděčná, avšak necítím k němu nic víc než toleranci a úctu. Nikdy jsme se nebavili a nikdy se o mne nijak extra nezajímal. Ale včera mě dovedl do jedné z uliček a dal mi...dopis". 

Znovu se nadechnu.

"Milostný dopis. Já-já nechci znít hnusně, ale necítím k němu lásku, nebo cokoli jiného tomu podobného. Ano, vzhledově je sice hezký, ale...nemá to, co potřebuji já. Myslím, že potřebuji člověka se silnou a vedoucí osobností. Na druhou stranu si však dokážu představit, jak musel trpět, když jsem ho ignorovala, nebo když jsem zdrhla. Vůbec to nedával najevo...až doteď. Cítím se nevděčně, avšak nemůžu mu dát to, co chce. I kdybych se k tomu nutila, nebo to chtěla" přivřu oči. 

Několik následujících sekund je ticho. 

"Potřebovala jsem se jenom svěřit, protože je to na mne až moc těžké. V životě jsem si nemyslela, že by se do mně někdo mohl zamilovat. Považovala jsem to za naprostou pitomost - zvlášť, když jsem to, co jsem. Transsexuál - teď už spíše tomboy. V každém případě jsem si jista svou existencí spíše jako chlapec, než jako dívka. Ale to je jedno. V mém případě by byl pojem 'láska' mnohem složitější pojem. Chápeš, co ti teď vykládám, že ano?" ujistím se. 

Ta spousta informací by ho mohla zahltit. 

Kupodivu  - tři zaklepání mne v tom akorát ujistila. "Dobrá, tak...děkuji, že si mne vyslechl".

Na chvilku zůstanu zírat na dveře, pak se však usměju. 

"Skutečně ti děkuji"

°

°

°

Druhá informace se týkala školy. Chtěla jsem vědět, jestli o tom už ví. Odpověděl, že ano. Zeptala jsem se, jestli je připravený. Znovu ano. To mne překvapilo. Měsíc nic, žití v naprosté izolaci a najednou bum! Odhalí se tolika lidem. Jeho odhodlanost mi dodala odvahu. 

Proto, když jsem se nyní vracela zpět do pětky, jela jsem uprostřed chodby a rázně jsem tlačila do Alfrédových koleček. Mělo to vypadat odvážně. No...myslím, že jsem spíš vypadala jako nafoukaná kravka. Vše šlo hladce, dokud...

"Wow, nějak se ti zvedlo ego, ne?". Ztuhla mi krev v žilách. Hlas šel zpoza mých zad. Otočila jsem pouze hlavu a to jen abych zjistila, že na mne mluví skutečně ta protivná mrcha. Hrklo ve mně, když jsem spatřila nejen ji, ale i dva navlas stejné kluky, kteří stáli po obou jejích bocích. 

Grenovy.

To bylo zlé.

Moc zlé. 

Neuvěřitelně zlé. 

Nepochybovala jsem, že Mei měla pravdu, když říkala, že 'mi rozmlátí všechny kosti a ukřižujou na zahradě'. 

V obou párech očí jsem zahlédla nedočkavou jiskru. Zachvěla jsem se. Sebejistota byla ta tam.