Astro Dalili je sirotek. V dětském domově slečny Simmonsonové, kde vyrůstá, je dvanáct pokojů, z čehož má každý specifické obyvatele. Jsou tu osamělí i přátelští, lenoši i darebové, hlupáci i opravdoví chytrolíni. Poslední pokoj, dvanáctku, obývají...
TAHLE ČÁST JE O DOST DOST DOST ÚCHYLNĚJŠÍ, PROSÍM!!! JE TO PRO VAŠE DOBRO, TUTO KAPITOLU KLIDNĚ PŘESKOČTE, POKUD SE NECÍTÍTE! Naprosto vás chápu!
Chvíli nic, ale pak přijde tak obrovská facka, že se má hlava div neotočí o sto osmdesát stupňů. Chvilku se snažím pochopit, co se vlastně stalo, když ucítím, jak ze mě strhává tu látku, které by se ještě dalo říkat tričko.
*Takže je to to, co jsem si myslela. Fakt mě přefikne* probleskne mi hlavou.
Kvůli provazům které mi vážou ruce ale nemůžu nijak protestovat. Jediné na co se zmůžu je slabé zachvění.
"Nějaká klidná" pronese Kiba posměšným tónem. "Přestaňte pořád mít ty blbý kecy! Ničíte životy stovkám dětí aniž by jste na to měl právo!" zasyčím. "Mýlíš se, bílovlasé monstrum. Já mám právo. Mám povolení tu s vámi dělat absolutně cokoli, jelikož s tím aristokrati souhlasí". Zvednu hlavu. "A co ty děti? Narušování osobního prostoru, znásilňování, mučení, tajné obchody. Zeptal jste se někdy nějakého dítěte na jeho názor?" zavrčím naštvaně. "Nezajímají mne názory zboží a dobytka" umlčí mne olíznutím mého krku.
*Doprdele, tohle je snad ještě horší než jsem si myslela*.
Jazykem jde dolů, a já rudnu.
Na tohle nejsem připravená.
Na tohle vážně nejsem připravená. Je mi zatracených deset!
Annie měla pravdu.
"Nechte mě bejt" zasyčím ledově. "Čekal bych spíš vzdechy" ozve se on.
Sjede ještě níž, a rukou mne začne dráždit na citlivých místech. Na odpověď semknu nohy co nejvíc k sobě.
"Ale notak, bílovlasé monstrum. Bude to příjemné. Vím, že je to příjemné už teď" zašeptá mi do ucha. "O tom silně pochybuju" syknu. "Červenáš se""Reakce!" zařvu na něj.
Jeho ruce se dostanou do nyní už velmi, velmi, velmi citlivých míst.
Mé slzy si pomalu hledají cestu na světlo boží.
*Takže takovýhle bude můj život? Jako by nestačilo, že mě opustili rodiče, a pak nás dostal tenhle zkurvenej obchod. To mě ještě znásilní, co?*
Kiba mi najednou šeptne do ucha:"je škoda, že je tvé tělo spíš chlapecké. Tvá hruď je úplně plochá. Nejspíš si tolik neužiju, ale co. A konečně...až dospěješ, bude to lepší".
*Chlapec, ano. To jsem chtěla být*.
V tu chvíli se ve mně opět něco vznítí, a já začnu kopat kolem sebe jako šílená. Uslyším Kibův výkřik, a něco mne chytí za hlavu. Kopu ještě víc a kříčím zplna hrdla. Ucítím teplou kapalinu, která mi stéká ze zasaženého místa, a která se míchá s mými slzami. Není těžké uhodnout, že je to krev. Má krev. Zajímalo by mne, co to sakra Kiba udělal, že to tak bolí.
"Měl bych snad zlomit tvoje bratříčky, aby sis uvědomila, že jsi sama?" zeptá se naštvaně. "Co tím myslíte?" poprvé za tuto chvíli znejistím. "Ty víš, co tím myslím""ne, teď skutečně netuším". Uslyším povzdech.
"Nedělá mi problém je jak zabít, tak je ohnout".
Přes pásku vytřeštím oči.
"P-p-prosím?! Vy by jste je klidně znásilnil?!!" "Neříkám, že je to lákavá představa, dávám přednost dívkám, ale když na to přijde, problém mi to nedělá" řekne klidným hlasem, ale pak se jho tón změní na úlisný. "Vyber si. Buď ty, nebo oni. A můžu ti klidně říct, že to bolí úplně stejně, bez rozdílu pohlaví".
Otřese mnou chlad. *Myslí to vážně? On že by to vážně udělal?*
"Dávám ti pět seku-""já!" křiknu bez přemýšlení. "Oh, promiň, nějak jsem ti nerozuměl" ušklíbne se. Cítím tu podlost v jeho hlase.
"Já" zopakuji svůj rozsudek. "Dobrá. V tom případě se přestaneš teď hned bránit. Mohla by jsi na tom být špatně nejen ty, ale i tvoji bratři" řekne ledovým hlasem, a pak se přiblíží. Cítím jeho dech na mých ústech, a na jednu stranu děkuji té pásce, že nemusím vidět jeho ohavný obličej tak blízko.
"Mám ale jednu podmínku" zašeptám odevzdaně. "Pokud to bude něco nesplnitelného, odmítám. Přeci jenom jsi vězeň, a ten nemá právo na nějaká přáníčka" řekne a znovu mi olízne krk.
"Uděláte to rychle" polknu. "To ti tedy splním" zašklebí se.
Pak už jen doteky, a bolest když mne zbavil panenství.
Mé slzy se toho dne už nepřestaly řinout.
Tohle...tohle už nikdy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
