Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Babiččina deka

"Chápeš to? Já vůbec, jsem úplně zmatená. A proč Nady mluvila o těch jménech? Fakt jsi jí lhala? Ty víš, kdo to je? Jak?" sypou se na mne otázky od starší sestry. "Promiň, ale jsem stejně zmatená jako ty. Jakto, že toho kluka zná jen Nady? To jsi o něm nikdy dřív neslyšela? Však je to tvoje sestra, něco ti... Ahhhh, bolí mě hlava. Stop. Zastav a poslouchej mě na chvilku" chytím Nano za rameno a podívám se jí do očí. "Okej, přiznávám, věděla jsem, že je to dvanáctka. Ale to je ta jediná věc. To, že se na něj Nady najednou takhle naštve jsem fakt netušila. Tím víc mě mate, že o tom nic nevíš ty. Však jste furt-" "To ale přeci neznamená, že si musíme říkat úplně všechno, Astro!" "Jo, dobře, hlavně tiše. Poslouchej. Nejlepší teď bude, když na sebe nebudeme upozorňovat. Stejně tak nebudeme mluvit o Oliverovi" "O dvanáctce?" "Přesně" "A ty víš, proč se schovává?" "Dneska jsem ho potkala poprvé" "Však jsi věděla, že on je dvanáctka!" "Pšššt! Jo, ale... Je to zamotané. Pro teď se prostě zařadíme zpátky, pak ti všechno vysvětlím, dobře?" "Ale co když se budou Nagisa a Leo na něco vyptávat?" Mlčím, protože jsem stejně bezradná jako ona. Vyjdu směrem k naší skupince. Nano mne naléhavě následuje. Beze slova se zařadím vedle své nejlepší kamarádky. "Kdo to byl?" zeptá se. Opět se dostaví ta podezíravost, kterou u ní tak nesnáším. "Jeden šesťák..." řeknu jen tak mimochodem. Nagisa se po mně udiveně podívá. Strnu. 

*On je vlastně taky nově v šestce... Sakra!*

"A teď pravdu" pochopí Leonarda. Podívám se na ni. Vidím na ní, že se chce zamračit, ale ovládne se. 

"Dvanáctka" máchnu rukou. Vzdávám to. 

Leo se pohotově chytí za pusu, Nagisa se okamžitě zastaví. "Děláš si srandu? To prostě řekneš jen tak?" otočí se na mne Nano. "Chtěli pravdu, tak ji mají" podívám se na ni. "Vypadala jsi, jako bys ho znala..." namítne Nagisa. Mlčím. Nechci se jim úplně přiznat, co jsem celou dobu dělala za jejich zády. 

"Hej! Vy tam! Zrychlete trochu!" zvednu hlavu a zjistím, že my jsme poslední, kdo musí opustit kostelní zahradu. U brány stojí slečna Harumi a nedočkavě poklepává nohou. Všichni zrychlíme a když projdeme branou, slečna nás popožene. Vedle stojí kněz a bránu za námi zavře. "Promiňte, ale vy nebydlíte v kostele?" neodpustí si Nano. Samozřejmě, zvědavost je její nejvýraznější vlastnost. "Když jste vy šli do kostela, byla tam křižovatka. Ta druhá cesta vede do vesnice, a tam bydlím" vysvětlí Ivan. Nano pokýve na znamení pochopení a všichni se zase vydáme za skupinou, která se pomalu přerozděluje do dvojic. 

"Astro, odpověz" ozve se znovu Leonarda. Protočím oči. "Co chceš ještě vědět? Právě jsem ti přiznala, že to byl dvanáctka, což bych teď - v tak obrovské skupině - říkat rozhodně neměla, jestli nechci, aby byl ušlapaný" "Dobře, takže jsi ho teď viděla poprvé. Ještě jste se nepotkali". "Fajn! Seznámila jsem se s ním asi předminulý týden, co jsem přijela. Uklidněte se všichni!" Musím je okamžitě okřiknout, když se dostaví pár nevěřících zalapání po dechu. "Chtěla jsem se vrátit zpátky do dvanáctky hned po příjezdu, ale ignoroval mě. Samozřejmě. Ale tak nějak jsem nechtěla věřit tomu, že by slečna Simmonsonová nechala dvanáctku neobsazenou. Tak jsem tam chodila tak často, jak jsem mohla, až se jednou ozval. Ale nemluvil, jen klepal. Dvakrát ne, třikrát ano. Potom jsem za ním chodila už prakticky každý den. Byl mezi námi už dřív, jen jsme si ho nevšímali. Když byla kontrola, byl venku. Spletla jsem si ho, ale byla jsem tak blízko. A dnes se mi konečně ukázal. Vzájemně jsme si ale slíbili, že já ho neprozradím, a on bude dělat všechno proto, aby mě dostal dovnitř. Konec. Mimochodem by bylo super, kdybyste ten slib už teď splnili i vy". 

Chvilku je mezi naší skupinou ticho, a pak se znovu ozve Leonarda: "Dobře. Díky". Věnuji jí dotčený pohled. Nemá absolutní právo být naštvaná. Ona - jakožto jediná, která ví, co se stalo v aristokratickém obchodě - mě bude ještě nějak osočovat?