Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

XVI. Bílovlásek

Poskakuji po chodbě a pobrukuji si melodii, která mne právě napadla. Doskáču k poslední stěně která mne dělí od dveří dvanáctky, ale v tom mě zastaví zvuk, který v těchto zdech slýchávám celkem často.

"Prosím, nechte nás být! On nic neudělal a já taky ne!".

Potom hlasy, které si nemůžu splést. Grenovy. Oba dva.

*No to si-*

"Je tak těžký prostě držet hubu?! Člověk kterej ignoruje Meiny příkazy nemá právo mluvit!".

Dojde mi, že to bude nejspíš Leo - introvertní, ale moc milá dívka. A samozřejmě taky jen někdo, z koho může brát Mei krev.

Potom se ozve ještě jeden hlas. Zmateně zavrtím hlavou. Tento neznám.

"Tohle byla úplně debilní náhoda! Ani jeden z nás nevěděl, že se zrovna takhle sejde! Není to naše chyba!".

Už to nevydržím - musím vědět, kdo je ten kluk. Ten hlas mi nepřijde vůbec povědomí.

*Zřejmě bude novej..*

Popojdu trochu blíže, a nakouknu za roh. Polije mne studený pot. Vzápětí ve mně ale vystartuje hněv. Tak velký hněv, že ho nemůžu ovládnout.

Je to málo používaná ulička, takže většina světel je vypnutá.

Grenovy stojí nad dvěma postavami. Dobrá zpráva je, že ke mně oba stojí zády. Špatná: holka i kluk jsou pěkně zřízení. Holce teče z nosu krev a její šedo-hnědé vlasy jsou zmuchlané. Vypadá to, že už Grenovým nepřišla důležitá, protože má na ruce velký krvavý škrábanec. A jelikož jedno dvojče má v ruce nůž ze kterého odkapává rudá tekutina, řekla bych, že jsem se strefila.

Holka sedí opřená o špinavou zeď a snaží se chytit dech. Před ní stojí kluk s bílo-růžovými vlasy a červenýma očima. Taky je poměrně hodně pořezaný a vůbec - celkově je ve velmi špatném stavu. Kluk ale pořád stojí a svou rukou chrání Leo.

Jakmile mne uvidí, zmenší se mu panenky. Rychle si dám ukazováček před pusu a zavrtím opatrně hlavou. Kluk pochopí a zároveň přitiskne ruku Leo na pusu, která už si mne také všimla. Leo bleskově pochopí a snaží se dělat jakoby nic. Naznačím jim, že potřebuji minutku a oni lehce přikývnou. Je výhoda, že je tu tma - aspoň pro teď. Co nejtišeji a nejrychleji doběhnu ke dvanáctce, ale těsně před tím, než zaklepu na dveře se zastavím.

*Ne...kluci tohle můžou brát jako zkoušku,...musím si nějak pomoct sám!*.

Nechám to být a zase se ženu zpátky.

*Prosím, oba musí být v pořádku..., aspoň na půl* pošlu motlitbu k nebesům. Vím - možná přeháním, ale začínám si myslet, že Grenovy jsou psychopati.

Cestou k nim si všimnu rozbitého okna, které do teď nikdo neopravil.

*Vida, konečně se hodíš!*.

Vezmu jeden střep a doběhnu do uličky přesně v okamžiku, kdy se Grenovy vrhnou na blonďáka. Bohužel jsem úplně stejná jako Edgar, takže se na ně vrhnu bez přemýšlení. Jednoho chytnu za krk a chci ho odtáhnout co nejdál (nebo se o to aspoň pokusit). Pro jistotu mu přiložím střep na krk a přeju si, aby to nebyl ten, co má nůž. Štěstí je na mé straně!

"Hej! Michale!" zakřičím na zbylého. Poznala jsem ho podle velikosti - je větší než Gabriel. Michal se na mě otočí a toho využije bystrý blonďák a rychlým pohybem mu vytrhne nůž. Potom udělá stejný manévr jako já a Grenovy jsou aspoň dočasně vyřízení. Vím, že Gabriela moc dlouho neudržím, protože i když je mladší než Michal, je o dost větší než já a tak dvacetkrát silnější. Pouze jsem využila momentu překvapení. Teď už ho ale začínám ztrácet. Leo si toho naštěstí všimne a potácivě se zvedne. Vzápětí ale bolestí vykřikne a znovu se rychle posadí.

"Hej, ty! Co jí je?!" zakřičím na kluka.

"Nejspíš má vyvrknutý kotník!" prohlásí bílovlásek vystrašeně. Syknu při představě té bolesti. Jestli je něco, čeho se vážně bojím, je to vykloubení.

Gabriel se už stačí vymanit z mého sevření a teď stojí proti mně vážně naštvaný. Snažím se dodat si odvahu střepem který držím v ruce, ale nepomáhá to. Jako by Gabriel rostl do výšky. Pak ucítím prudkou bolest na břiše a nohách. Spadnu na kolena a rozkašlu se. Gabriel mne chytí za vlasy a podívá se mi do očí. "Tak ty takhle, holko v klučičím oblečení?? Tak dobře, dostaneš co si zasloužíš!".

*Ne! Jak by se zachovali klu-* rána do obličeje a černo. Ještě slyším dopadnutí něčeho vedle mě a výkřik: "Bratříčku..!". Podívám se směrem k hlasu.

"Mukamové... vy jste přiš-" nedořeknu, protože můj mozek vypoví službu.

°

°

°

Probudím se na velké ušmudlané bílé posteli...alespoň myslím. Jako první totiž uvidím strop. Má stejnou barvu jako postel, je na pár místech bez omítky.

Něco se mě dotkne. Trochu s sebou trhnu a pocítím slabou bolest na břiše. Pohlédnu směrem k mému rameni, na kterém jsem cítila dotek. Azusa mě lehce hladí a jakmile se k němu otočím, pousměje se.

"Konečně...bratříčku". "C-co konečně..?" kouknu se na něj vyjeveně. Posadím se a chytím se za břicho. "To byla perda" zašeptám. Azusa se usměje ještě víc. "Zjevně máte slabost pro...ošetřování. Vždyť jsme tu...byli už třináctou...kapitolu! ". Věnuji mu nechápavý pohled a rozhodnu se jeho poznámku ignorovat.

"Co Leo?".

Zelenovlásek vstane a rozhrne závěs nalevo od mé postele. Vedle leží nepatrná dívka. Oči má zavřené a zhluboka oddechuje. "Ještě je v... bezvědomí.." poukáže Azusa. Chci vstát, ale poklesnu zpátky na polštář. "Díky, žes za mnou přišel, nii-san".

Azusa neodpoví, ale na jeho lících se objeví slabý ruměnec.

"Co se stalo potom co jste při-" nedořeknu, protože se otevřou dveře a dovnitř vletí všichni ostatní, včetně bílovláska. Azusa si dá ukazováček před pusu a Mukamové zmlknou. Blonďák se ale přižene k Leo a sedne si vedle její postele. Na okamžik je ticho, ale potom se konečně zeptám na otázku, která mě dlouho sužuje.

"Jak se jmenuješ?". Bílovlásek chvíli hladí Leo po ruce a potom se zvedne. "Subaru" odpoví. "Subaru? Dobře...Subaru. Ty jsi tu nový?" zeptám se znova. "Jo" odpoví trochu suše. "Jak se jmenuješ příjmením?" zeptá se Ruki, kterého Subaru najednou zajímá. "Proč to musíte vědět?" naježí se bílovlásek. Kou se zasměje. "Jak sis mohl všimnou, jsme v přesile. Být tebou, raději bych to vyklopil. Konec konců je to jen příjmení". Bílovláskovy dojde, že nemá cenu se hádat a zatne pěsti.

Nakloním hlavu na stranu a přivřu oči.

*Kdo to je?*

---

Na obrázku je Subaru.