Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Všudybylka

Až teď si uvědomím, že nevím, jestli bylo bezpečné prozradit mé kamarádíčkování s dvanáctkou právě jí. V tuto chvíli už ale není cesty zpět. 

Zaklepu a vejdu.

Slečna Simmonsonová sedí za stolem a vypadá zmoženě. Nicméně mi nabídne místo naproti sobě, takže usoudím, že i přes únavu ji má záležitost očividně zajímá. Posadím se a ona si mne přejede zvídavým pohledem. 

"Takže... ty všeználku. Co všechno víš o dvanáctém?"

"Jmenuje se Oliver. Má rudé oči a černé vlasy. Když jsem ho naposledy viděla, byl celý v černém"

"Dobrá, takže Olivera už znáš. Víš o někom dalším, kdo by o něm věděl? Mluví krom tebe ještě s někým?" 

Zavrtím hlavou. Její reakce mne velmi překvapí. 

"Co já vím, tak nemluví"

"Dobře... A-" "Vlastně počkejte" zarazím ji, vracejíc se zpět v čase. 

"Úplně první den, co jsme byli v kostele a Oliver mne poznal, vypadalo to, že ho zná ještě někdo" přiznám. Slečna Simmonsonová se nakloní. "Ach ano, ta věc v kostele. Říkala mi o tom Harumi. Zvláštní, že jsi v tom zase namočená, nemám pravdu? V každém případě, kdo to byl?" 

"Nady"

"Nady Sato?"

"Ano, prosím"

"Byla ta reakce opravdu tak moc přehnaná?"

"Bylo to zvláštní. Vypadalo to, jako by Oliver v minulosti udělal Nady něco špatného. Ale předtím na mě tak vůbec nepůsobil". 

"Nemluvila o něčem takovém Nady i předtím? Nebo potom?"

"Myslíte o Oliverovi? Ne, vůbec. Všechny nás to překvapilo". 

"A její sestra také nic neříkala?"

"Ne"

"Dobrá. V tom případě je to všechno" tleskne ředitelka. Nemohu tomu uvěřit. 

"To... je všechno?" 

Kývne.

"A co Oliver? Můžu se s ním dál bavit?" zeptám se. 

"Ano, to je v pořádku" kývne slečna. 

"Paní ředitelko... Proč bydlí v tom případě Oliver sám? Proč ho schováváte? Proč o něm nemáme vědět?"

Simmonsonová se usměje. 

"To ti teď bohužel nemohu říct, ale neboj, brzy se všichni dozvíte pravdu. A aby bylo jasno, já osobně bych toho chlapce už normálně zařadila do nějakého pokoje. Problém je ale jinde, o čemž teď nehodlám mluvit". 

Chvíli před ní sedím, nechápavě zírajíc. Když zmerčí můj obličej, zasměje se. 

"Pro teď to necháme být, dobře? A nikomu o téhle konverzaci ani muk, rozumíš?"

Pomalu kývnu.

"Dobrá, můžeš jít" kývne rukou ke dveřím a vypadá to, jako by mne už dál nevnímala. 

"S-Slečno... mám ještě poslední otázku" ozvu se tiše. Vzhlédne.

"Hm?"

"Myslím, že vám mohu pomoct vyřešit ten problém s mou nespolehlivou náladou".

"Jak bys to chtěl udělat?"

Polknu.

"Je... tu jistý člověk, se kterým tyhle stavy nemám"

"Hm?"

"Chtěla bych vás požádat o moje propuštění z ošetřovny pod slibem toho, že toho člověka budu mít stále nablízku a nenechám se znovu ovlivnit emocemi".

Slečna Simmonsonová se zapře v křesle.

"Smím vědět, kdo to je?"

"Leonarda Mc'Linová, slečno". 

Usměje se. "No samozřejmě, kdo jiný..."

Prosebně k ní vzhlédnu.

"Leo mi pomáhala už dřív, když jsem ještě bydlela s Mukami. Nevím proč, ale kdykoli je poblíž, je mi mnohem líp. Posledních pár dnů jsme se ale nebavily, a já se měla co držet, abych překonávala tlak, který s ní překonávat nemusím. Alespoň ne v takové míře. I když jsem to nakonec nevydržela... Leo je se mnou už teď zase zadobře, a jakmile ke mně včera přišla, spadl ze mě všechen tlak, který jsem cítila. Prosím, věřte mi. Ona je jediná, kdo mi teď může pomoci".

Slečna Simmonsonová na mne notnou chvíli zamyšleně hledí, ale pak kývne. 

"Sice mě trochu uráží, ze si nevážíš mé laskavosti tě tu vůbec nechat-"

"Vážím, slečno!"

"Jistě. Poslouchej mě chvilku. Vím, jak se cítíš. Chápu, o co ti jde. Ale musíš si uvědomit, že je s tebou něco špatně, i když ne tvou vinou. Věděla a tušila jsem to hned, jak jsi přijela. Souhlasila jsem s tou strašlivou výměnnou i přes to, že jsem věděla, že i když se vrátí kterýkoli z vás, už to pro něj nikdy nebude stejné, že budete všichni těžce zasažení. Abych byla upřímná, velmi mne překvapilo, že se to projevilo až teď. Na druhou stranu si nedokážeš představit mojí radost, když jsi přijela. Byla a stále jsem, ochotná udělat pro váš šťastný život cokoli-"

"Tak mi věřte" zoufale se opřu o její stůl. "Neuděláte mi větší radost, než když mě z toho otřesného místa pustíte. Teď a tady vám říkám, že vím, jak zabránit tomu, aby se to stalo znovu. Musíte... mi věřit. Prosím"

Její přísný pohled mne donutí se od stolu opět odtáhnout a zasednout zpět. 

"Jednou. Jednou se něco stane před zraky ostatních, a budu tě muset předat vyššímu řízení, které rozhodne co s tebou". 

"V tom případě nezáleží na tom, jak dlouho na ošetřovně zůstanu, nebo ano?" zeptám se odhodlaně. 

"Ať je po tvém" zvedne se ředitelka ze židle. "Tohle je tvoje poslední šance, Dalili. Naprosto. A teď jdi".

"Děkuji, paní ředitelko" hluboce se ukloním a vyrazím ven.

"Ovšem do zítřejšího oběda tam ještě budeš, o tom nebudeme diskutovat. Stejně se ti teď pere povlečení" ukončí konverzaci ona. Neslyšitelně si povzdechnu a vykráčím z pokoje.

°

°

°

Jakmile nazítří spatřím Leonardu, odtáhnu ji pryč, a o všem jí řeknu. Samozřejmě krom věci s Oliverem a Nady. Zvýrazním, že její přítomnost mne uklidňuje, a při této poznámce se jí ve tváří objeví neurčitý výraz. Když jí vše dovysvětlím, zeptá se, jestli mi v tom případě vadí Nagisa. Pokrčím rameny, ale uvědomím si, že když jsme byli všichni společně, necítila jsem se nijak divně. 

"Takže se s Nagisou můžeš vídat furt, to je fajn. Víš... už třikrát za mnou došel, úplně zmatený, jestli o tobě něco nevím. Vypadá zničeně. Zasloužil by si vysvětlení".

"Ale jak mu to mám říct? Když mu řeknu, že mi je připomíná, dojde mu, že se jim muselo něco stát, když reaguju takhle" rozhodím rukama. Leo se zamyslí.

"Slečna nám ten den, co jsi se složila řekla, že to bylo kvůli tvým rodičům. Nagisa tomu od začátku nevěřil, protože viděl tvoje chování a postupné horšení. Myslím, že prostě jen chce znát důvod, a že po tobě nic víc chtít nebude. Když mu přiznáš, že se ti prostě jen místo rodičů stýská po bratrech, měl by to vzít". 

Nerozhodně kývnu a již celou situaci dál neřeším. 

Odpoledne si zajdu pro vyprané oblečení a když odcházím, srazím se ve dveřím s Violet. Pozdravím ji, ale ona mne jen obejde a pokračuje dál. Vypadá nesvá.