Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Quiet hours

Večer nabídnu Leonardě, že může jít k Oliverovi se mnou. Nechci jí už nic tajit, ale zároveň si nejsem jistá, jestli bude Oliver mluvit i za přítomnosti třetího člověka. Za snahu ale nic nedám. Snad. Musím s ním mluvit. Očividně se tu něco děje za našimi zády, a je v tom jak dvanáctka, tak Nady. Dnešní podivné chování slečny Simmonsonové a Violet také nechci opomíjet.

Leo s mým návrhem nadšeně souhlasí. Očividně na ni Oliver zapůsobil hlavně zajímavým dojmem, a chce o něm vědět víc. Po scéně, kterou Nady ztropila u kostela si však Olivera začalo všímat víc lidí.  Vsadila bych se, že nebude trvat dlouho, než přijdou na to, kdo to je. 

Někomu by mohlo přijít zvláštní, že se všichni navzájem neznáme. Sirotčinec slečny Simmonsonové patří široko daleko mezi jedny z největších (alespoň to mi tvrdila paní Andersonová). Každý pokoj má plus minus osm až deset dětí. A děti odsud jsou ke všemu dost podivné. Netvoříme jeden velký sourozenecký kolektiv, neumíme společně fungovat jako skupina. Proto nás slečna Simmonsonová také nechává zařadit se do pokoje, který je nám nejbližší. Nějak vnímá jedinečnost každého z nás, ale místo toho, aby ji potlačovala pro dobro sirotčince, podpoří ji. Proto jsou tu všemožné skupiny, a proto také nemáme jednotné uniformy ale jsme rozřazeni pouze vestičkami. Všichni ale máme jednu věc společnou: úctu k paní ředitelce. 

"Astro, pamatuješ si na ten den, co jsme ho viděli poprvé?" prořízne ticho Leonarda. Ohlédnu se po ní. "Koho přesně?"

"Olivera".

Přikývnu. 

"Je to zvláštní, furt nemůžu dostat z hlavy Nadinu reakci," založí si Leo ruce na hrudi, zatímco jde vedle mne. "Vypadalo to, jako by jí Oliver udělal něco strašného, na co nemohla zapomenout..."

"Ale co Nano? Vidělas ji? Byla stejně překvapená jako my. Že by ho neznala? Ale jak? Vždyť jsou spolu úplně všude. Jestli jedna z nich něco o té druhé neví, už to musí být něco velkého".

"Ano, to ano. Co jsem ale chtěla říct je, že od té doby už k žádné takové podobné věci nedošlo. Zbylé dny chyběl buď on, nebo Nady".

Nadzvednu obočí. Tahle skutečnost mi unikla.

Leo se najednou zastaví. "Jsi si jistá, že si jedenáctky ničeho nevšimnou?" 

Ohlédnu se ke dveřím toho dobytka, kolem kterých jsme málem prošli bez povšimnutí. 

"Buďme ticho" položím si prst na ústa a pokračuji dál. Leonarda mne následuje. 

O chvilku později již klepeme na dveře pokoje posledního. 

"Olivere? Jsi tam? To jsem já, Astro. Poslyš-"

Náhle se dveře otevřou a v nich stane dvanáctka v celé své kráse. Jsem až moc překvapená na nějakou reakci , a totéž platí pro Leo. 

Když si neznámého návštěvníka všimne Oliver, na okamžik se zarazí, ale pak zatřepe hlavou.

"Už jsi mě viděla i slyšela, nemělo cenu s tebou mluvit jinak. Navíc si myslím, že tohle je naposledy, co tu jsem zavřený. Před chvíli jsme přišli z ředitelny, a slečna Simmonsonová prohlásila, že se to zítra už všechno vyřeší. Chce nás ukázat!"

Zalapám po dechu. Moc informací najedou.

"U-už zítra? Tvoje sestra? Ty tu máš sestru, Olivere?!"

"Ano, samozřejmě. Myslel jsem, že už o tom víte. Mimochodem, ty jsi..." odmlčí se a zadívá se na Leonardu.

"L-Leo. Bydlíme s Astro ve stejném poko-" "Dnes je tu poprvé, přísahám! Chtěla jsem se tě zeptat, jestli by ti její přítomnost nevadila, ale..." 

Oliver mne pohotově chytí za ramena. "To nevadí, zítra mě už konečně všichni poznají! Jsem tak rád". V návalu radosti mě obejme. 

A v tu chvíli se mi znovu po několika měsících naskytne pohled do dvanáctky. 

Okno je zavřené, ale večerní paprsky dodávají i tak místu nostalgickou atmosféru. Znovu čtyři postele, dvě palandy. Je obsazena však jen Kouova a Rukiho. Celá atmosféra mě zasáhne tak nepřipravenou, že mám problém se udržet na nohou. Je to, jako kdyby zničehonic všichni čtyři stáli okolo mne, a dívali se. Hrdlo se mi okamžitě stáhne, ve snaze zabránit jakékoli reakci si skousnu ret tak silně, že jej prokousnu a na jazyku ucítím kovovou pachuť. 

Oliver se odtáhne a začne šťastně poskakovat. Teprve o několik vteřin později si všimne, že jej vůbec nevnímám. Naopak se protáhnu kolem něj a vstoupím do dvanáctky. Tělem se mi rozleje zvláštní pocit. Paprsky slunce mne oslní, ale zároveň příjemně zahřejí. Podívám se kolem sebe, a na postelích uvidím místo prázdnoty bratry tak, jak tam sedali. 

"Sakra... tohle se nemělo stát. Neměli jsme vůbec utéct. Všechno tu přeci bylo fajn, proč jsme prostě nemohli být spokojení uvnitř?" 

Pokládám si otázky, ale přitom znám moc dobře odpovědi. Ty tři dny na svobodě nás sblížily neuvěřitelným způsobem, ani jsem si to neuvědomila. 

*Nebyl problém v tom, že jsme utekli, ale v tom, že jsme se nechali chytit*.

Přejdu k Edgarově a Kouově palandě, a dotknu se konstrukce. 

*Vždyť jsme se ani neznali tak dlouho, tak proč se mi po nich tak moc stýská?*

Potom se již konečně dostaví reakce a já se rozbrečím. Sesunu se na zem a tichým hlasem se omlouvám. 

Nedokázala jsem je zachránit, nedokázala jsem ani snížit jejich utrpení. 

Můj pláč je tichý, zoufalý, ale konečně vysvobozující. Jako bych se jim mohla alespoň částečně omluvit vrácením se sem. Jako bych se tím utvrzovala v tom, že na ně nezapomenu.