Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

LXXVI. Nagisa

"Co na to říkáš?" nadhodí Leo a zvědavě po mně loupne očima. "Je to vcelku dobrý nápad. Ti pitomci by si měli uvědomit, že celý den prakticky jenom mrhají časem. To rozdělování zní... nefér. Můžou tu být lidi, kteří jsou třeba mladší, ale jsou mnohem rozumnější a chytřejší než někteří starší. A naopak. Ale když to ten kněz povede dobře, myslím, že zas takový problém to nebude". "Slečna ani neříkala, kde to vlastně bude. Řekla, že je tu někde nedaleko nějaký kostel, ale víc-" "Upřímně: nevíme vůbec nic" ozve se najednou nějaký hlas za námi. Vzápětí se po Leiném boku objeví modrovlasý chlapec. Když se na mne podívá, vybaví se mi, že ho znám. Je to Nagisa. Ten kluk, co ho Edgar poslal při naší první konverzaci do háje. Ten, který mne vyhnal kvůli Mei až na vrchol jednoho ze stromů v zahradě.

"Ah, Nagisa-kun" řekne mile Leo a zazubí se. "Co tu děláš? Nebude se Mei zlobit, když tě uvidí s někým jako jsme my?"

Podivím se, že oba působí tak uvolněně.

*To se začali bavit mezitím, co jsem tu nebyla?*

Leina otázka mne také zaujme. Je pravda, že by asi Mei nebyla úplně nadšená, kdyby Nagisu přistihla zrovna s námi. 

"Mei je mi fuk. Chci od jedenáctek odejít, už jsem požádal o přestup" Modrovlásek zůstane pohledem viset na mně. "Vážně? Kde chceš bydlet?" optá se Leo zvědavě. "U šestek. Myslím, že tam mi to sedne nejvíc" odpoví. Odvrátím zrak a věnuji pozornost cestě před sebou a kontrolování Alfréda. "Mimochodem... Jsem se chtěl zeptat Astro na pár věcí" ozve se znovu. 

"Neodpovídám na jakékoli otázky ohledně mě a bratrů" 

"Bratrů..?" 

"Ah... Mukamů" opravím se. 

"Um... fajn. Ujišťuji tě, že se to ani jednoho z těhle dvou tématů netýká" nedá se Nagisa. Znovu vzhlédnu k němu. Teď už mě přímo propaluje očima. Leo mezitím jde uprostřed nás a mlčí. Věřím, že tato konverzace jí přijde zajímavá. "Okej" nadzvednu obočí. "Může jít Leo s námi?" Hnědovláska se náhle zasměje. Vystřídám svůj výraz na lehce arogantní. Dívka to zachytí a nahodí stejný pohled. 

"Myslím, že já vás nebudu rušit" řekne pak.

Vím přesně, na co myslí. 

*Vážně je starší jak já?*

°

°

°

"Tak...? Jaký otázky to teda jsou?" zeptám se, když se octneme v samostatné uličce.

Leo se od nás odpojila, a s poznámkou: "Tak si to tam užijte" (po které jsem po ní hodila botu) doslova zaplula do pokoje. Když jsem se zadívala na Nagisu, zasmál se a naznačil, abych jej následovala. 

A tak jsme se octli tady. 

Sice mi přijde trochu podezřelé, že kluk, se kterým jsem mluvila dvakrát za život po mně něco chce, ale Nagisův úsměv je odzbrojující.

Usadím se ve vozíčku pohodlněji. Něco v podvědomí mi říká, že to, co po mě Nagisa bude chtít, je něco rozhodujícího. Má domněnka se potvrdí, když se modrovlasý zavrtí a řekne: "Chci s tebou mluvit o docela důležité věci..."

"A to..?" 

"My dva".

Jeho hlas zní vážně, ale víc mne zaskočí spíš ona věta. 

"M-my dva?" podivím se a rychle zamrkám. Nagisa rázně přitaká. "Co tím chceš říct?" vyzvu ho k delšímu povídání. "Víš... Už mě to párkrát napadlo, a chtěl jsem ti to říct, ale pak jsi byla pořád s dvanáctkou a já neměl možnost..." odmlčí se. Zamhouřím oči. "Neprodlužuj to". 

Modrovlásek se nejistě nadechne, a pak přejde pár kroků ke mně. 

"P-promiň mi to, prosím..."

Jeho pozice mne znervózňuje. Vzhledem k tomu, že já sedím, musím pomalu zaklánět hlavu, abych mu viděla do obličeje. "Co bys chtěl prominout?" nechápu. 

Vážně jsem jediná, které v této situaci něco hodně uniká? 

Nagisa se skloní blíž ke mně a pomalu obmotá svou ruku kolem mého pasu. Cítím jak rudnu. 

*Tohle nebude dobré.* 

Zmocňuje se mne lehká panika. 

Milisekunda, a pak...

Přitiskne své rty na mé. 

Ne.

Nope.

Sakra.

Zatraceně. 

*Musím být úplně červená. Úplně totálně.*

*Co mám dělat?*

Jak?

Ne!

Nějaká pomoc!

Kdokoli!

Kou

Všechny tyto myšlenky se ve mně prostřídají za míň jak vteřinu. Nikdy... Nikdy jsem nikomu nedala pusu. Nebo spíš nikdo nikdy nedal pusu mně!

Cítím, jak mé tělo napíná. Ale není to příjemné napětí. Je to to, co jsem zažila s Kibou, akorát že teď ne tak intenzivní. 

Sakra

*Sakra, sakra, sakra!*

*Na tohle jsem asi moc malá*

Pokusím Nagisu odstrčit. K mému překvapení povolí. Odtáhne se, ale jeho tvář zůstane být dost blízko té mojí. 

"J-j-já... Ne, t-tohle nejde. Jdi pryč". Slova jakoby opouštěla má ústa sama. Znervózňuje mne nejenom on, ale i skutečnost, že se mi v této chvíli vybavuje právě Kou. 

*Co to má být?*

Nagisa se smutně usměje. 

"Tak nějak jsem předpokládal, že s tím nebudeš souhlasit" prohodí a odtáhne se úplně. Dech se mi uvolní.

"T-tak proč jsi to udělal?" oklepu se, abych ze sebe dostala husí kůži. 

"Chtěl jsem to zkusit. Promiň. Tak alespoň..." jeho hlava se skloní, a v jeho ruce se záhadně objeví jakýsi dopis. Znovu se mi podívá do očí a na jeho rtech se roztancuje úsměv. 

"Vezmi si ho, prosím". 

Opatrně, a hlavně dost nejistě si onu obálku převezmu.

"Arigato, senpai-san" věnuje mi ještě poslední malý polibek do vlasů a pak odejde.

A nechá mne tam samotnou, s rozcuchanými vlasy, červenou, a s dopisem v ruce.