Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Nečinnost

"Ugh...asi se budeš muset smířit s tím, že tomu prostě nerozumím" řeknu odevzdaným tónem a hlavu utrápeně opřu o dveře dvanáctky. 

Ten kluk to udělal zas.

Zase pětkrát zaklepal. A i když jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Nechápu jsem poselství té zprávy. Dvanáctka se mi ale stále snaží pomoct (aspoň tím způsobem, že si pro sebe zažvatlám nějaké slovo na pět písmen, a on dvakrát zaťuká).

Už nevím, co mám dělat.

Tušila jsem, že si občas nebudeme úplně rozumět, ale on to 'slovo' opakoval pořád dokola. Jsem z toho unavená a občas mne to dokonce odradí od toho, abych si s ním začala povídat. 

"Kašlu na to". Netrpělivě zaťukám hřbetem ruky na dveře. On mlčí.

"Chceš vědět něco víc, o lidech tady? Víš, aby ses na to připravil, až se s nimi setkáš" nahodím první téma, které mne napadne. Po chvilince uslyším tři zaťukání.

"Dobrá, tak tedy...".

°

°

°

"...upřímně si myslím, že je tu hodně zajímavých lidí, ale nemůžu ti říct úplně o všech, protože je za prvé neznám všechny, a za druhé by to bylo dost nadlouho" ukončím svůj dlouhý monolog a odkašlu si. Během mého vyprávění si totiž můj hlas rozhodl dát přestávku, a naprosto zkolaboval. Takže jsem mírně ochraptělá. 

Najednou mne vyruší kroky přicházející ke dvanáctce. Jsou rychlé a nejspíš patří někomu s vysokou podrážkou, protože klapání se rozléhá v ozvěně. 

*Buď slečna Simmonsonová, nebo nějaká jiná vedoucí*.

Rychle se s vozíčkem pokusím zajet do skuliny vedle posledních dveří. S tímto malým prostůrkem jsem počítala v časech, jako je tento. Jenže jsem si jej nevyzkoušela. Skulina je menší, než vypadá, a já se tam s vozíkem nevejdu. Vylekaně se ohlédnu. Žádný další úkryt, pouze okno. Tam ale Alfréda těžko dostanu. Srdce mi začne bušit o něco divočeji.

*Co mám dělat?*.

Než stihnu cokoli vymyslet, zpoza rohu se vynoří slečna Violet. Jakmile mne uvidí, zaraženě se zastaví, ale během dvou sekund se zase rozejde a na tváři má udivený výraz.

"Co tu děláš, Astro?" zeptá se.

"Já...jen jsem se jela projet".

Samozřejmě jí okamžitě dojde, že lžu.

"Dobře, a teď pravdu" mine mne a vystrčí z kapsy klíč.

"Slečno Violet, proč tamtoho uvnitř nikdo nezná? Proč se celou dobu schovává a nemluví?". Červenovlásce se na obličeji objeví podezíravý výraz.

"V tomhle se nešťourej" zastrčí klíš do zámku. Její tón se zvláštně změní.

Vyšlu naň prosebný pohled. "Půjde s námi příští týden do školy i on?" Chci si tuto informaci nějak potvrdit. 

Slečna otočí klíč v zámku a vrhne na mne přísný pohled. "Ne. A teď jsi do svého pokoje. Mám takový pocit, že tě hledala Lisa". Nechápavě na ní zamžourám. "Myslíte Leonardu?". Kývne a pak vklouzne do dveří a zavře za sebou. 

*Dávají na něj takový pozor. Cožpak je nebezpečný? Nebo je z porcelánu? Co to má být? A proč mi teď Violet tvrdí, že dvanáctka nepůjde??*

Tyto myšlenky se mi přehrávají v hlavě do té doby, dokud s Alfrédem nedojedu k pětce. Tam si uvědomím, že mě vlastně hledala Leo.

*Hah, kdoví, co to slečna Violet plácla, aby mě odlákala. Vždyť ani neví Leino jméno!* řeknu si v duchu, když otevřu dveře a nikdo není uvnitř. *Všichni venku, samozřejmě*.

Usadím se na svou postel a opřu se hlavou o žebřík, po kterém se leze na palandu.

"Škoda, že Violet nepřišla o něco později...možná bych se s ním ještě chvilku pobavila o té škole. I když...'pobavila'". Chabě se usměju. 

Chvíli koukám jen tak sedím a koukám do zdi.

*Co když je ve skutečnosti nějaký opravdový hlubší důvod, proč ho nemáme navštěvovat a nebavit se s ním? Je to třeba nějaký ohrožený druh, nebo tak něco....Ale to by neměl být tady, ale v nějakém ústavu...Nebo ne?*.

Položím se na postel.

"Ahhh, prostě je to moc náročný. A všechno se dozvím už příští týden! Musím prostě jen čekat..." pronesu s tichým povzdechem a zavřu oči.

Nejspíše jsem na chvilku usnula, protože mne probudí dětské hlasy a ruch plnícího se pokoje. 

Na posteli u mne sedí Leo, která se mnou pravděpodobně chtěla zatřást. Když si všimne mého rozespalého pohledu, uchichtne se a její vysoký hlas se rozezní pokojem jako zvon.

"Večeře, Astro".

Promnu si oči a zapřu se lokty o polštář. 

"Jak dlouho jsem spala?" zeptám se a uleknu se svého chraplavého hlasu. Leo si toho však nevšímá.

"Chvilinku...asi" odbude mne a zvedne se.

"Nagisa, Nano a Nady už na nás čekají". "Fajn, fajn".

Znovu si promnu oči a posadím se na posteli.

"Stejně nechápu, jak můžeš v noci v klidu spát, když přes den nevynakládáš skoro žádné fyzické úsilí" zasměje se hnědovláska. 

"Náhodou, víš jak je těžký furt se odrážet jen rukama?".

"Vždyť říkám skoro žádné".

Obrátím oči v sloup.