Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

LXVIII. Dětské hlasy

Kočár drkotá po cestě, ale vzhledem k tomu, že jsou zatemněná okna, nemohu odhadnout, kde jsme. Stejně tak nevím, jestli je den nebo noc, protože kočár zatím nevyjel na venkovní cestu. To vše tak nějak odhaduji z prvního pohledu, protože celou dobu, co jsme šli ke kočáru, jsem měla zavázané oči. Pásku mi sundali až zde. Docela jsem se těšila na venkovní vzduch a zjištění, že ještě nějakou dobu bude trvat, než mě pustí ven, mne zklamalo. Chtěla jsem se jít aspoň naposledy podívat za bílovláskami, ale samozřejmě to Kiba nedovolil. Nebo spíš... ani jsem se ho nezeptala. Bála jsem se jeho reakce. Kdoví, co by byl bílovláskám schopný udělat.

Zakroutím hlavou a náhle ucítím zhoupnutí a do dveří se vyšvihne Terasaka. Za jízdy. Protočím co nejmíň nápadně oči a posunu se od něj jak mohu nejdál. Zdá se, že nic nepostřehl. Práskne dveřmi a kecne si naproti mně.

"Takže, bílovlasý monstrum... Kiba mi dal nějaký věci, který s tebou mám ještě vyřídit. Tudíž pro dobro nás obou bych ti doporučoval mě poslouchat" nahodí bezstarostný úsměv. Zabořím nos do loketní jamky a ignoruji ho. V hlavě se mi přehrávají nejrůznější typy smrtí, které bych tomu ďáblovi přála.

°

°

°

"...to je všechno. Doufám, že toho na tebe nebylo moc. Dělám si srandu, je mi to fuk. Ale pro tebe nejdůležitější jedna věc: jakmile něco z toho porušíš, seš mrtvá, jasný?" zvedne se. "S Kibou už se bohužel nebudeš moct rozloučit. Neboj se, sdílím tvůj smutek" otevře dveře, ale ještě se naposledy otočí a řekne: "za pět minut vystupujeme, můj malý princi. Byl jsem poctěn tvou návštěvou," ukloní se a vyskočí z vozu. Opět za jízdy. Povzdechnu si a znovu obrátím svou pozornost na závěs, který mi znemožňuje vidět svět kolem. Zjistila jsem ale, že když se pořádně soustředím, tak se občas kousek látky odkryje a já zahlédnu přírodu. Ano, už jsme se dostali ven.

*Jak je to dlouho, co jsem byla naposledy venku? Nemám náladu to počítat....*

Přivřu oči. Ta představa, že kluci i bílovlásky jsou neustále vevnitř ve tmě, skoro bez naděje, mi trhá srdce. Nikdo, kromě zlých lidí, si nezaslouží zažít to, co jsem zažila já. A to jsem na tom ještě dost dobře.

Po chvilce uslyším, že jsme vjeli na cestu vydlážděnou kamenem.

*Nemyslím si, že jsme od sirotčince zas tak daleko. Sice jsme celé tři dny útěku prochodili, ale ve skutečnosti jsme nevěděli, kam jdeme. Mohli jsme bloudit v kruzích. Vlastně bych se vsadila, že už teď jsme možná velmi blízko.*

Náhle zastavíme. Zpozorním. Když se zaposlouchám, uslyším pár výkřiků.

"Kdo myslíte, že to bude?" "Není náhodou mimo návštěvní dny?" "Baka! Vždyť slečna Simmonsonová říkala, že se vrací nějaké dítě!" "Co?? to se může?!" "Taky to nechápu, ale asi jo. Zajímalo by mě, kdo to je?"

Hlasy. Dětské hlasy.

Nevím proč, ale začnu být nervózní. Dětská zvědavost je zabijácká věc. To bude nyní platit dvojnásobně pro mě.

Otevřou se dveře od kočáru a já pomalu vyjdu na světlo Boží. Sluneční paprsky mne oslní, takže sklopím hlavu. Uslyším sborové: "Astro?" "Cože, ona?" "Není to náhodou taková ta divná holka, která se chovala jako kluk?" "To je ta, co byla na pokoji s Mukami!" Pomalu zvednu hlavu.

Přede mnou stojí nejméně dvacet dětí, které si mezi sebou šuškají a naklánějí hlavy na stranu. Některé vypadají překvapeně, jiné zmateně.

Terasaka mne popadne za loket a ne příliš nadšeně mi pomůže sejít ze schodů. Při každém kroku potichu zasténám. Rány od střepů se ještě nestihly zahojit. Pokusím se věnovat pozornost davu. Očima hledám známé tváře.

*Kde je Leo?*

"Děti! Notak!" přehluší náhle šeptání slečna Simmonsonová. Přejde ke mně a usměje se. Semknu rty a skloním hlavu.

"Děkuji moc, že jste ji zachránili. Je pro mě nevýslovná čest, spolupracovat s někým, jako jste vy" řekne slečna Simmonsonová. Její slova ale jakoby drmolila mezi zuby. "Děkuji, jsem rád, že to slyším. Vyřídím to nadřízenému," uslyším samolibý Terasakův hlas. "A ještě naposled vám to připomenu..." o něco se ztiší "...máme dohodu, paní ředitelko" uslyším jeho hnusný chechot. Slečna Simmonsonová malinko kývne, a lehce mě uchopí za ruku. Trochu se leknu a nechtěně se jí vysmeknu. Už se o to znovu nepokusí. "Pojď, Astro" řekne tiše a rozejde se pryč. Když ji kulhavými kroky následuji, ještě naposled se ohlédnu za odjíždějícím kočárem. Všimnu si, že na mém místě nyní sedí Terasaka a se škodolibým výrazem mi mává. Jistým způsobem mi ten pohled připomene mé rodiče. Zamračím se na něj a potichu si sama pro sebe zavrčím: "chcípni. Chcípni ty i Kiba".

°

°

°

Jakmile mne slečna zavede do budovy, probudí se ve mně nostalgické vzpomínky.

*Tohle je chodba, která vede do uličky, kde jsem tenkrát narazila na Subara a Leo. A tohle...*

Je tu tolik chodeb, a přitom mi každá z nich něco říká.

Paní Simmonsonová mne odvede do své kanceláře. Když ze sebou zavře dveře, vybídne mě, abych si sedla. I přes bolest v nohou zavrtím hlavou a naprosto omámeně si prohlížím místnost. Nutno podotknout, že jsem v její kanceláři ještě nikdy nebyla. Je to kouzelný prostor. Tolik knih, šuplíků, nábytku, tolik čistoty.

Hnědovláska se posadí naproti mně do křesla, které je umístěno přímo proti vchodu.

Vše vypadá tak upraveně. Je to pravý opak Aristokratického obchodu.

"Takže Dalili..." ujme se slova ona. Přestanu věnovat pozornost nábytku, a obrátím se k ní. Pousměje se.

"Zaprvé bych ti chtěla říct: Vítej zpět. Vím, kde jsi byla, vím, co se tam děje. Chápu, jak se teď musíš cítit. A je mi neuvěřitelně líto bratrů Mukami. Ti chlapci si to nezasloužili". Nastane chvilka ticha. "Nechceš něco říct? Ještě jsi za celou dobu nepromluvila" vybídne mne hnědovláska. Pouze záporně zavrtím hlavou.

Nemám co říct.

Jediné co chci, je vidět náš pokoj.

Slečna nejspíš vycítí, že teď jí nic neřeknu, proto si pouze povzdychne a zeptá se: "Chtěla bys vidět Leonardu?". Překvapeně se na ní podívám.

Jak ví, že jediný další člověk krom Mukamů je Leo?

"Mlčení znamená souhlas, Dalili" vstane Simmonsonová a když mě mine, řekne: "počkej tu chvíli. Hned jsem zpět".

Poté v místnosti zůstanu sama.

Okouzleně se rozejdu k jednomu z obrazů, na kerém je vyobrazen les. Nad stromy se třpytí noční nebe posyté hvězdami. Připomene mi to chvíli, kdy jsme s Mukami trávili první noc na svobodě. Naprosto uhranutě se na malbu koukám, a náhle si uvědomím, že mi po tváři stéká slza. Okamžitě ji setřu. Promnu si oči a poodstoupím od obrazu.

*Kdo to namaloval? Vypadá to tak reálně*.

Vtom uslyším na chodbě ozvěny kroků a tak se rychle přesunu zpět na své místo. O několik sekund později se otevřou dveře a dovnitř vstoupí slečna Simmonsonová. Následuje ji dívka s hnědými vlasy po prsa.

Na obrázku je má představa slečny Simmonsonové. (Spíš se mi líbilo a sedělo to oblečení. Jinak je Simmonsonová o trochu starší ^^) Chci vidět vaše reakce na ostatní, kteří se vracejí na scénu :D (viz. Leo, Simmonsonová,... (spoilery)