Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

LXXI. Nepříjemné setkání

Chodbami se rozléhá zvuk klapajících podpatků a tiché vrzání koleček od Alfréda. Na jednu stranu musím uznat, že je příjemné sedět a nenamáhat nohy, na druhou stranu se mi příčí představa, že svůj organismus nechám týden zahálet.

"Leo..." promluvím jako první. Hnědovláska se okamžitě ozve. "Hm?" "Mohla bych... Mohla bych jet sama?" "Um... Jasně, proč ne" souhlasí ona. Nato silně chytím kolečka, a rychle s nimi cuknu dopředu.

Cítím se trapně. Přidělávám Leonardě tolik starostí.

"Ale pozor Astro! Nezapomeň, že teď tě mám na starost!" Obrátím na ni hlavu. "A to řekl jako kdo??" Leonarda mi stane tváří v tvář. "Paní Andersonová a slečna Simmonsonová" připomene mi. Zakoulím očima a znovu s vozíčkem trhnu. "Oi! Posloucháš mě?!" uslyším za sebou. Sama pro sebe se ušklíbnu a pokračuji. Za chvíli za mnou musí Leo běžet, aby mi stačila. Směju se a znovu zahýbám za roh, když tu najednou-

"Sakra nemůžeš dávat pozor?!!"

Dívka, která šla z druhé strany se mi taktak stačila vyhnout. Zastavím co nejrychleji to jde. Leonarda nás mezitím doběhne.

"No to jsem si mohla myslet! Co tu děláš, přeběhlice?" zeptá se až moc známý hlas.

Mám chuť se otočit a oplatit pozdrav stejně otráveným tónem, ale vtom si uvědomím, že otázka není směřovaná na mě. Ozve se Leo.

"Ah... Já... Mám tady práci".

"To vidím! Hraješ si tu na honěnou s invalidou!" zachechtá se ta druhá posměšným tónem.

Prudce se otočím s úmyslem té mrše vmést do obličeje ty nejhorší nadávky. Jakmile se však naše oči setkají, přeji si, abychom ji co nejzdařileji ignorovali a pokračovali dál. Ze všech lidí to nemůže být zrovna ona, že ne?

Zrzka mi věnuje několikasekundový pohled plný překvapení, ale pak se jí v očích zablýsknou zlé jiskřičky.

"Děláš si srandu, že jo? Že to neni ta, která si myslím, že to je?" prohodí vítězoslavným tónem.

"O bože, Mei. Ani nevíš, jak se mi stýskalo" pronesu co nejsarkastičtějším tónem, který ze sebe dokážu vyloudit. Přidám protočení očí a mávnutí rukou. Mám chuť si na ní vybít všechnu nenávist, takže její slova mě minou.

"Co děláš na vozíčku, holko v klučičím oblečení?" nakloní se se samolibým úsměvem dopředu.

Při přezdívce zatnu pěsti.

"A co tu děláš ty, mrcho? Doufala jsem, že si tě odnesl ten tvůj 'Satan'" udělám uvozovky. "O něco ostřejší. To se mi líbí. A to oslovování? Už ti konečně docvaklo, co jsi za pohlaví?" olízne si ret. "Drž hubu! Věděla jsem, že se ani trochu nezlepšíš" zavřu oči a s nezaujetím se otočím zpět. "To už mě chceš opustit? Vždyť jsme teprve začaly" uslyším spíš naštvaný hlas. "Nemám zájem o pokračování. Vždyť už jsem ti radost z našeho setkání vyjádřila, ne?" netrpělivě poklepu na opěradlo Alfréda. "Dost tohohle pitomého rozhovoru. Doufala jsem, že když ses s Mukami konečně dostala z mého zorného pole, tak to bude navždy. Ale ne, naschvál se vrátíš jen ty! Boha... A ještě ke všemu simuluješ. Chceš provést něco, kvůli čemu budeš mít důvod se projíždět na vozíčku?" zhrubne její hlas. "Postačí ti odpověď 'ne, děkuji', bestie zatracená?" zamračím se. "Už ses potkala s Tess? Nebo s Grenovými? Vím, že se ti po nás stýskalo. Nám po tobě taky, věř mi. Úplně vidím to nadšení Michala a Gabriela, až jim řeknu, že tu jsi". U ucha najednou ucítím mírný větřík. "Poběží za tebou a... rozmlátí ti všechny kosti. Tvoje tělo najdu zejtra ráno ukřižovaný na nejbližším stromě v zahradě. Pak už ten vozík ani nebudeš potřebovat" zavrní. Chystám se prudce otočit a vrazit jí jednu, ale vtom se ozve Leo: "Astro pojď, musíme-" "-snad ne do dvanáctky~" přeruší ji Mei. "Jasně, Leo" rozjedu se s neutrálním výrazem. "Ach jo, myslela jsem si, že si ještě hezky popovídám a ono nic" řekne Mei s falešným smutkem v hlase. Zatnu zuby.

*Zabiju tě*.

"No nic, už tě asi budu muset nechat~ A ještě jednou pro informaci: do dvanáctky se nedostaneš" při posledních slovech vybuchne v hlasitý smích a odklusá pryč. Zavrčím.

*Padej! Padej z mýho života, ty noční můro*.

Vtom vedle mne stane Leo. Při pohledu do jejích očí pocítím lítost. Vypadá jako mrtvolka. Kdo by taky nevypadal, kdyby to tu musel snášet sám.

"Nic si z tý káči nedělej. Slyšela jsem, že jako malá vyrůstala v příšerných podmínkách. Ještě horších než já a moje matka. A tak se teď chová tak, jak byla vychovaná. Nemůžeme jí to mít za zlé. Možná je to potvora, ale někde hluboko uvnitř je to jen obyčejná holka která má možná i dobré úmysly" promluví ona. "Hah! To mi nebrání v tom, abych ji jednou sprovodila ze světa vlastníma rukama! Zatím jsem si u ní všimla jen sto procent ega a nula procent soucitu" protočím oči a rozjedu se - tentokrát tak, aby mě hnědovláska stíhala.

"A... Proč vlastně nemám chodit do dvanáctky? Všichni o tom tady mluví. Jak dlouho je zabraná? A hlavně kdo v ní bydlí??" vychrlím po chvilce ticha otázky, které mě v tomto momentu sžírají asi nejvíc. Leo se ochotně ujme slova: "Moc toho nevím. Prý je ten člověk dost nepřátelský. Nevychází vůbec z pokoje. Vcelku by mě zajímalo, co tam celé dny dělá tak sám..." "Počkej... Jak jako sám?" Hnědovláska po mně hodí překvapený pohled. "Ty o tom nevíš??" Hraji ještě překvapenější. "Vysvětli mi, co se tu sakra děje!"

"Ten člověk přišel den po tom, co jste odešli. Nikdo 'ho' nebo 'ji' ještě neviděl. Každý ví, že je dvanáctka zabraná, ale nikdo neví kým. Momentálně se skoro celý sirotčinec snaží zjistit něco o tom člověku. Dokonce i jedenáctky nebo osmičky. Přísahám, že se zapojují úplně všichni. Mei dokonce upřednostňuje zjišťování nad týráním ostatních. 'Ten' nebo 'ta' nová tady vytvořil dost zvláštní atmosféru a napětí. Jediný člověk kdo 'ho' či 'ji' zná jsou ošetřovatelky".

Nadzvednu obočí. Leo věnuje pohled oknu, které mineme. "Je to... divný".

Nové informace mi v hlavě vytvoří otazník. "Leo? Můžeš mi o tom člověku říct všechno co víš?" Hnědovláska trochu posmutní. "To co jsem ti teď řekla, bylo všechno, co vím..." "A máš podezření, že je tu někdo další, kdo tuší víc?" "Ne. Ostatní lidi moc nesleduji. Navíc si myslím, že i kdyby někdo něco víc věděl, neřekl by to" odpoví Leo. "Typický".