Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

XXXII. Otřesná zpráva

Po nějaké době se vrátím zpět do pokoje, uklidněná a smířená. Dnes už nemám chuť řešit nic, co by narušilo znovu nastolenou klidnou atmosféru tohoto místa. Tahle nepřipravenost mi ale za pár chvil podkope nohy tak neskutečně, až se mi zatočí hlava.

Zanedlouho po mém návratu se totiž ozve zaklepání.

"Ano?" přesune Ruki svou pozornost ke dveřím, které se otevřou. K mému úžasu v nich stojí sama slečna Simmonsonová. "Paní ředitelko!" okamžitě vstanu. I kluci se rychle napřímí. "Sedněte si" pronese ale ona. Něco v jejím hlase mne znepokojí. Vejde, a zavře za sebou dveře. "Vím, že jste nejspíš trochu rozrušení z toho, že jsem tady já, ale tuhle zprávu,.. Chci vám ji sdělit osobně" vysvětlí. Stisknu si druhou ruku.

*Cože?*

"Co se děje?" optá se Ruki. Slečna Simmonsonová se otočí na Koua, který byl doteď zticha.

"Týká se to především tebe, Kou".

Blonďáček se nervózně se ošije.

"Co má být?" zeptá se Edgar nerudně. Ředitelka si povzdechne, a stočí pohled k Edgarovi.

"Kou byl adoptován".

Po té větě všichni zkamení. I Rukiho obličej je pozastavený.

"Adoptován? J-jakto??" třeští oči Edgar.

"Adoptovali si ho aristokrati z nově přistěhované rodiny. Mají jen jedno dítě - malou holčičku. Prý potřebuje nějakého staršího hodného bratra, který by se o ni staral a chránil ji. Doslechli se o našem sirotčinci, i o tom, že děti jsou zde dobře vychované, a tak se rozhodli, že si adoptují náhodného chlapce mezi devíti až jedenácti lety. Rozhodla fotografie. Prý vypadáš velmi mile, Kou" pronese slečna Simmonsonová se úsměvem.

"Ani se s ním doopravdy nesetkali! Nevědí, jestli jim bude vyhovovat chováním! To přeci nejde!" vykřikne Edgar vzdorovitě. Azusa na Simmonsonovou hledí s pusou dokořán, stejně jako já a Kou. Ruki už se stačil jakžtakž posbírat, a pronese chladným tónem:

"Edgar má pravdu. Neměli ani šanci si s ním promluvit. Kou není jen tak někdo, nemůžete ho poslat do úplneho neznáma. Ze všech stran by osobní setkání bylo lepší".

*Snaží se nám získat víc času*.

"Vím, že je to pro vás všechny těžké, a neříkám, že nemáš pravdu, Ruki, ale bydlí daleko, a nechce se jim sem vážit cestu dvakrát". "Co?! Ani se jim nevyplatí sem kvůli Kouovi vážit víc jak jednu cestu? To znamená, že jim za to ale nestojí. Ne, Kou nikam nepůjde! My jsme jeho rodina! Přeci nám nechcete sebrat bratra!" rozbrečí se hnědovlásek vztekle.

Slečna Simmonsonová ho pohladí po hlavě. "Zkus z toho alespoň protentokrát vynechat emoce. Bude to pro tebe snazší".

"Kolik je té... holce?" optá se Azusa s odporem.

"To ví jen sám Bůh,.. Je ještě malá" odpoví slečna, která nepřestává hladit Edgara po hlavě.

"Žádnej Bůh neexistuje! Kdyby byl, dávno by nám pomohl!" vzlyká hnědovlásek.

Kou se k němu skloní, a smutně se na něj usměje.

"Bude to dobrý".

"Dá se od rodiny... vrátit?" zeptá se Azusa znovu. Čiší z něj odhodlání.

Slečna Simmonsonová se na něj otočí. "Azuso... Ano, dá, ale to všechno záleží hlavně na rodině, která dítě adoptuje. Kdyby 'vlastníci' o Koua už nejevili zájem, bylo by jim také nejspíš jedno kam, a do jakého dětského domova půjde, takže není stoprocentní šance, že by se Kou vrátil zpátky k vám".

*Ne, ne, ne, ne, ne!*

"Slečno Simmonsonová... Bratr nesmí odjet" zoufale se na ní podívám. Slečna Simmonsonová vstane a všechny nás přelétne smutným pohledem.

"Přijedou pozítří. Prosím, buď připravený" promluví ke Kouovi, a vyjde na chodbu.

Dveře se za ní zaklapnou jako právě zamčený zámek. A co je horší, nemáme klíč. Nemůžeme se odsud dostat, nemůžeme uniknout. V tomto domě jde o naše životy.

Musíme přežít. Musíme přežít společně.

°

°

°

Edgar po zbytek dne nepromluvil, ani se nezasmál. Vím, že bych to neměla říkat, ale nejspíš chápu, jak se cítí. Ten kluk ztratil tolik lidí, a nyní má přijít o Koua. Přijde mi to tak nespravedlivé.

Ruki a Azusa byli tiší - sami se museli vzpamatovat.

Kou se snažil být milý, ale tím to jen zhoršoval. Pokaždé, když chtěl promluvit na Edgara, hnědovlásek ho odstrčil, a schoval hlavu do dlaní. Zadržoval slzy.

Já byla také zlomená. Zkoušela jsem být optimista, zkoušela jsem Edgara rozesmát. Moje dřívější uraženost se teď topila v moři smutku a beznaděje. Kou se na mne smutně usmíval, a tiše děkoval za pomoc s Edgarem. Úsměv jsem mu oplácela, ale pak se mi z očí vždy nevyhnutelně vyřinuly slzy.

Blonďáček nesmí odejít. Kdo ví, do jaké rodiny by se dostal. Třeba to je všechno lež, a jeho noví rodiče by ho zruinovali.

Ostatní pokoje už to také ví. Je to až moc důležitá zpráva, a není důvod, aby se neroznesla. Nyní na nás někteří hledí soucitně, někteří škodolibě a šťastně.

°
°
°
Večer jsme na jídlo vyrazili jen ve třech. Edgar byl zasmušilý, Azusa zůstal pro případ s ním. Ve dveřích do jídelny jsme se srazili s jedenáctkou. Mei byla rozesmátá na celé kolo, a jakmile si nás všimla, nejspíš si musela rýpnout: "Kou, myslím, že se budeme muset vzdát jak naší společné minulosti, tak i budoucnosti!" chichotala se.

Vystartovala jsem po ní, ale Ruki mě pevně chytil za paži.

"Neposlouchej ji, bratříčku" s ledovým výrazem se ohlédl po Mei. "Ona ti za to nestojí".

"Ať Koua už netrápí! Ať nikoho z nás už netrápí!" syčela jsem se slzami v očích.

Už to nešlo vydržet.

Vytrhla jsem se modrovláskovi, a vrátila se zpět do pokoje. Tam jsem za sebou práskla dveřmi a rozbrečela se naplno. Edgar se zahrabal pod peřinu, snad aby znovu nebyly vidět jeho slzy. Azusa se ke mně přiblížil a pohladil mě po hlavě. Nic neříkali - věděli, jak je to těžké. Sami toho nesli desetkrát víc.

"To není fér! Nesmí odejít! Proč zrovna on?!" vzlykala jsem. Azusa smutně zavrtil hlavou, a zabaliv mne do svého pláště, sednul si vedle mne. Objala jsem ho kolem krku.

Edgar náhle uhodil do postele, až zavrzala. Lekla jsem se, ale Azusa se jen usmál, a to stačilo.

Po nějaké chvíli dovnitř vešel Ruki a Kou - oba s kamennými obličeji. Ruki mně a Azusovi podal dvě misky rýže, sám si sedl na postel a otevřel knihu. Kou vylezl s Edgarovým dílem nahoru, a při předání se ho mírně zeptal, jestli by mu nemohl uplést pár copánků. Hnědovlásek místo toho složil hlavu do dlaní.

Večer v koupelně se mě Ruki zeptal, u koho chci spát. To byla ta poslední otázka, kterou jsem od něj čekala.

"Dobře... Jedna, dva, tři, čtyři?"

"Tři"

"Hádej..."

"Nemám ponětí, Ruki-kun"

"Kou".

Začnu být nervózní, i když nevím proč. Podle mě bych měla být spíš ráda.

Nejspíš je to na mně vidět, protože se Ruki chabě usměje, a tiše prohodí: "chceš to změnit?"

"Ne, jasně, že ne... Nevím, proč jsem tak nejistej...". Modrovlásek pokýve a nato vyjde z koupelny.

Opřu se o stěnu a svezu se po ní do sedu. Zadívám se na strop s tou jednou, jedinou myšlenkou: Proč právě Kou?

---

Na obrázku je Kou.