Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Zhroucená

"Jak byl vlastně tvůj názor na Mukamy?" zeptám se zvědavě. Jeho odpověď mě hodně zajímá, protože jsem nikdy neměla pořádně možnost je vidět vedle sebe. "Na Mukamy? Abych řekl pravdu, dokud jsi k nim nepřišla, vůbec jsem je nevnímal. Občas jsem je zahlédl venku, občas jsem o nich slyšel mluvit ostatní... Nebyli pro mě nijak zajímaví. Mimochodem... Slyšel jsem, že Ruki-kun byl ve dvanáctce jako první. Je to pravda?" Nejistě pokývu hlavou. "Předpokládám, že jo..." "A Edgar přišel až nějakou dobu potom?" "Nevím..." zavrtím hlavou. "Protože kdyby Edgar přišel až o něco později, znamenalo by to, že Ruki byl ve dvanáctce nějakou dobu sám. Chápeš, kam tím mířím?" Zamračím se. "Stejně jako Oliver? Že by měl Oliver založit nový pokoj stejně jako Ruki?" Celkově to dává smysl, ale furt to neobjasňuje jeho uzavírání před ostatními. Ruki nejspíš sice taky jen tak nevycházel, ale rozhodně nebyl hlídaný.

*I když... pokud jde o mne, ještě jsem tu tou dobou nebyla, takže si nemůžu být jistá*.

"Mohli bychom se někoho zeptat. Na to, jak to vlastně s Rukim bylo. Kdo je tu víc jak dva roky? Nebo kdo přišel společně s Rukim?" podívám se zamyšleně na Nagisu. Ten mi pohled vyděšeně opětuje. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad... Stejně, i kdyby tu Ruki byl sám, a shodovalo by se to se vším, co dělá Oliver, znamenalo by to, že prostě jen musíme počkat, až se do dvanáctky přidá víc lidí. Na to si nemusíme nic zjišťovat. Ne, Astro, ptaní se někoho by byla ztráta času".

Zklamaně musím přiznat, že by nám tyhle informace asi zrovna moc k užitku nebyly.

*Všechno to prostě vyřeší čas*.

Zbytek dne strávíme s Nagisou spolu rozebíráním různých teorií ohledně Olivera, a celkově dvanáctky jako takové. Musím přiznat, že ten pokoj už en sám o sobě vždycky skrývá něco zvláštního.

K Nagisovi samotnému bych řekla asi jenom to, že vypadal neuvěřitelně nadšeně a rád, že mě konečně může mít celou pro sebe. I mně jeho přítomnost dělala dobře, i když jsem měla celou dobu měla velice zvláštní pocit. V každém případě nás těchto pár společně strávených hodin hodně sblížilo, a mimo jiné jsem mu řekla o mém strachu z výšek. Nikdy mi nepřišlo, že by o mě totiž věděl něco skutečně zajímavého. I na oběd jsme si sedli spolu, i když dál od Leo a ostatních. Nady nebyla nikde vidět. Bylo to kapku trapné, a při každém náhodném pohledu vyměněném s Leo jsem měla chuť praštit s talířem a odejít.

Dokud bylo hezké a teplé počasí, trávili jsme čas venku. Buď jen povídáním, při kterém jsem mu dělala z jeho delších vlasů copánky, nebo tím, že mě konečně pořádně učil šplhat na stromy. Celý den proběhl příjemně, avšak když nadešla večerka a my se měli rozloučit, zatáhl mě do osamělé chodby a vtiskl mi pusu na čelo.

"Nenechám tě samotnou, dobře?" usmál se.

Musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela ihned. Až moc mi to připomnělo Azusu a jeho polibky na čelo věnované mi na tak odporném místě jako aristokratický obchod, které mi alespoň částečně zanechávaly naději. A náš celkový slib, že se k sobě všichni jednoho dne vrátíme a budeme žít šťastný život.

V noci se mi zdálo o Kibovi. Byla to jedna z nejreálnějších nočních můr, které jsem kdy měla. Taktak jsem to stihla na záchod. Zůstala jsem tam hodinu, zoufalá, osamělá, šílená strachy ze všeho kolem. Nagisa ani netušil, že i tak jednoduchým a laskavým gestem ve mně vyvolá něco tak ďábelského.

°

°

°

Nejdřív utíkaly dny, pak týdny. Zkoušela jsem se vracet do starého života. Měla jsem po boku Nagisu, který na mne byl den ode dne milejší. Stále jsem chodila k Oliverovi, který mi stále zodpovídal otázky stylem pokus, omyl. A ano, sice jsme začali chodit do školy a učit, takže jsem stále měla šanci dělat něco nového, zaměstnávat se něčím, ale můj život jako by postrádat tehdejší jiskru. Dny se i přes zářijové slunce barvily do šeda. S Leonardou jsme se nebavily, slečna Simmonsonová si mě čas od času zavolala, aby se mnou probrala minulé záležitosti, a aby mi slečna Harumi - nově vyměněná za paní Andersonovou - zkontrolovala rány, které se začaly měnit v jizvy. Bylo to trochu zvláštní, ale nechtěla jsem se do jejích věcí montovat. Nejspíš měla dobrý důvod, proč věřit více lidem. (Paní Andersonová se nyní již plně věnovala praní, čistotě celého místa, ale především často odjížděla na nákupy zásob do města).