Astro Dalili je sirotek. V dětském domově slečny Simmonsonové, kde vyrůstá, je dvanáct pokojů, z čehož má každý specifické obyvatele. Jsou tu osamělí i přátelští, lenoši i darebové, hlupáci i opravdoví chytrolíni. Poslední pokoj, dvanáctku, obývají...
Je nás o jednoho méně, mám ošklivý pocit, že budou problémy.
Kou a Azusa nevěřícně hledí na blondýnu a na slečnu Simmonsonovou. Rukiho pohled ale směřuje na Shua, který má uslzené oči.
"Edgare.." zašeptá.
Obou je mi strašně líto. Musím udělat to, co musím.
"Slečno... Slečno Sakamaki?" oslovím blondýnku. Otočí se na mne, v očích jí planou hněvivé plaménky.
"Co Egdar udělal, že jste ho udeřila?" zeptám se tiše. Mukamové se po mě otočí.
"Starej se o svoje!" vyštěkne po mě blondýna.
"Ale...Shu.." skloním hlavu. Je neuvěřitelně těžké na sobě nést tolik pohledů.
Uslyším kroky, a potom mi obličej zastíní rudé šaty.
"Co s ním, hm?! Nenechám svého syna přátelit se s nějakým odpadem! Zvláště ne s odpadem, který ani nemá rodiče! Vy tomu ale nikdy neporozumíte, protože jste to, co jste!".
"Edgar není odpad..." ozve se od Shua.
"Je to kamarád!"
Matka se po něm otočí. Shu brečí a mezi vzlyky Edgara obhajuje.
Chytím Rukiho za ruku a teď už jí nehodlám pustit. Musím se hodně držet, abych se taky nerozbrečela. Ruki to ví. Cítím, že i on je napnutý jako struna.
Celou atmosféru naruší projev černovláska, který nyní promluvil poprvé.
"Matko? Nemyslím si, že je tu něco, o co bychom stáli. Měli bychom odjet".
"Máš pravdu, Reiji. Shu, okamžitě si nastup do kočáru!" řekne přísně blondýna.
Slečna Simmonsonová se hluboce ukloní, a pronese: "Je mi nesmírně líto celé této situace, prosím přijměte mou hlubokou omluvu.."
Po pár minutách odjíždí z nádvoří třetí kočár. Blondýna i černovlásek bez nejmenšího zájmu čtou v knihách, ale Shu drží ruku na skle a pláče. Vzkázal nám Edgara pozdravovat a omluvit se za chování jeho matky. S vlídným úsměvem jsem to odkývala.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když kočár odjel, nálada se poněkud uvolnila. Jako při každé návštěvě nás na chvilku pustili si hrát na zahradu s malými Sakamaky - teď už jen s trojčaty a se Subarem. Dozor připravil dámám malé občerstvení a nyní všechny tři - bílovláska, fialovláska a slečna Simmonsonová - seděly na malé venkovní terase a popíjely. Většina dětí během chvíle zapomněla na nepříjemnou scénu s Edgarem a Shuem a teď vesele běhaly a dováděly.
Subaru stál opodál a pozoroval celou scénu. Vypadal zamyšleně.
Já se v rámci možností prala s Kouem a Azusou. Později to zaujalo i pár dalších dětí a přidaly se k nám. Trojčata se vmísila do davu a jejich jména znal během několika minut celý sirotčinec. Hnědovlasý byl Laito, a byl je nejstarší z bratrů. Fialovlásek se představil jako Kanato a medvídek, kterého po celou dobu měl u sebe, měl jméno Teddy. Kanato si nás moc nepouštěl k tělu. A byl prostřední. Poslední kluk se světle zelenýma očima byl Ayato, benjamínek rodiny. Ayato ani Ruki se do her nezapojili a popravdě musím říct, že mne to u Rukiho nepřekvapilo. Kou a Azusa mě drželi v celkem dobré náladě, ale jinak jsem byla totálně skleslá. Edgar tu nebyl, takže jsem neměla velký důvod se radovat. Navíc nebezpečí ještě neskončilo, královny si nás pořád mohly vybrat.
Po nějaké chvíli jsem se rozhodla jsem se rozhodla ze hry odstoupit a promluvit si se Subarem. Došla jsem k němu, opřela jsem se vedle něj o zeď a nahodiv náhodné téma začne naše konverzace:
"Tak co? Těšíš se na nový domov, Subaru-kun?".
Bílovlásek chvíli nic neříká, ale potom si neslyšně povzdechne. Otočím se k němu.
"Celkem jo... Christa vypadá mile".
"A co bráchové? Myslíš, že s nimi budeš vycházet?".
Subaru vyhledá pohledem trojčata a pak zavrtí nesouhlasně hlavou. To mne překvapí.
"Proč ne?"
"Jsou divný... Něco se mi na nich prostě nezdá. Jedinej, kdo mi přišel celkem sympatickej byl ten blonďák".
"Myslíš Shua?"
"Nevím jak se jmenuje, ale nejspíš to bude on".
Subaru je vážně zvláštní kluk. Nikdy bych do něj neřekla, že si ze všech typů vybere právě tento.
Pohlédnu směrem k Mukamům. Azusa už hru taky opustil. Tak nějak jsem to předpokládala. Kou se právě přetahuje s jedním ze šestek. Pár ostatních dětí nadšeně výská.
Zkontroluji i Leo. Samozřejmě je se sestrami. Všechny tři stojí u sebe a pokukují po trojčatech. Občas se nějaká uchechtne. Po chvíli stočím celou svou pozornost právě k dívkám. Jejich hlavní cíl je nejspíš Laito. 'Nenápadně' na něj ukazují a něco si špitají.
*Božínku, holky. Co je to za vkus?* pousměju se pro sebe.
Pak mě něco napadne. Jestli se Subara chci na tohle zeptat, musím to udělat teď.
"Hele.." nadhodím s pořád ještě malým úšklebkem.
"Hm?"
"Když jste tam byli s těma Grenovýma... Chránil jsi ji? Sledoval jsi ji, nebo jste se prostě náhodně setkali?". I on se nyní usměje.
"Astro... Jak jsi na to, prosím tě, přišel?"
"Na co přesně, Subaru-kun?" optám se.
"Ty víš že už to od začátku nějak nedávalo smysl, že jo?" ztiší hlas.
