Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

XXXI. Leonarda Mc'Linová

"Dobře, fajn. Pojďme k něčemu jinému" zakroutím hlavou. "Můžu mít otázku?". Leonarda, která se doteď smála, mi věnuje pohled. "Můžeš". "Okay, kolik ti je přesně let a jak se jmenuješ příjmením?"

"Na co bys to potřebovala?"

"Zajímá mě to" usměji se tentokrát já. "A to je všechno?" pohlédne mi do očí. "Áno, prostě jsem jen umíněná, vím" pokrčím rameny a s nadšeným výrazem čekám na její odpověď. Ona si povzdechne.  

"Celým jménem se jmenuju Leonarda Mc'Linová. Jo, mám anglický jméno i příjmení, jelikož můj táta byl angličan. Sice jsem se narodila v Japonsku, ale můj táta nechtěl, abych měla japonský jméno a anglický příjmení. Asi by to znělo blbě-" "prosím, řekni mi něco o svojí rodině!" zaškemrám plná touhy dozvědět se o ní něco víc. Mírně se usměje. "Je to dost zamotaný. Taťka se s mamkou rozešel a vzal si s sebou bráchu - Lia". "Co? Ty máš bratra?! A s tak podobnym jménem?". Leo kývne a pokračuje: "S Liem jsem ale vždycky vycházela. Byl sice starší o čtyři roky, ale opravdu jsme si rozuměli. Měla jsem ho ráda a furt doufám, že se ještě někdy potkáme. Nebo že až bude dospělej, že sem přijede a adoptuje mě. No, v mých sedmi letech nás rozdělili. Máma a táta se  rozešli, jak už jsem řekla. Nějak se navzájem nemuseli nebo co. Problém byl v tom, že já byla spíš matčin oblíbenec, a Liu otcův, takže nás rodiče roztrhli. Každej chtěl mít toho svýho".

Kývnu.

"Nějakou dobu to bylo v pohodě, odstěhoval se táta s Liem a my zůstaly. Mamka ale rodinu nikdy nezaopatřovala, to vždycky táťka. Za nějakou dobu jsme přišly o většinu věcí a bydlely v dost... hnusných podmínkách. Máma na mě ale furt dávala pozor, a když se dostala k nějakému jídlu, většinou ho dala mně. Sice jsme na tom byly špatně, ale furt to mohlo být horší.." smutným pohledem přejede špinavou podlahu a zapře se zády o zeď.

"Jednoho dne maminka odešla a už nepřišla. Nevěděla jsem, co se s ní stalo. Nějakou dobu jsem na ni čekala, a když jsem na ulici viděla strážníka, ptala jsem se ho, jestli ji náhodou neviděl. Nejdřív byl nezaujatý, ale když jsem mu ji popsala, vzal mě na stanici. Tam mi řekli, že moje máma byla zlodějka, a že ji museli zavřít. Brečela jsem a nevěděla, co mám dělat. A pak - když ti četníci zjistili, že bych v domě byla sama - poslali mě sem. Říkali, že si pro mě mamka určitě přijede, až ji propustí. Ale nic víc mi neřekli. Takže... Buď je ještě stále tam, nebo na mě zapomněla a rozhodla se pokračovat beze mě..." svou hlavu náhle stočí ke mě, bolest v očích. "Proto věřím spíš v Lia, než v ní". 

Beze slova ji přitáhnu k sobě a obejmu ji.

Spoustu dětí tady má stejný osud jako ona. Ale je něco jiného, když si jejich příběhy domýšlíte, než když vám je poví někdo, kdo je skutečně zažil. Vesměs jsme tu všichni plní příběhů, které jen čekají na to, až se o ně někdo začne zajímat.

Tiše a pevně mě drží.

*Neboj Leo. Neopustím tě*.

Vtom si všimnu pootevřených dveří. Mé oči se zúží a hlavou mi projede několik nehezkých slov.

Ještě chvíli si s Leo povídám a snažím se jí vrátit původní optimismus. Mluvíme tiše. Nakonec se Leonarda zvedne a s úsměvem si opráší sukni. "Dobře... Už bych asi měla jít. Díky, Astro-chan. Je to nějakým způsobem uklidňující, popovídat si pro změnu s někým, kdo projevuje zájem". Podá mi ruku a pomůže mi vstát. "Pro mě je zase příjemné zjištění, že ne všechny holky tady jsou totální pipky" zasměju se. Když se Leonarda přiblíží ke dveřím, rychle ji předběhnu a otevřu. Nechci, aby si všimla, že byly celou dobu pootevřené. Když projdeme místností, všichni jsou na svých postelích. Nechám Leonardu jít před sebou a přitom zamračeně sleduji bratry. Leo pak vyklouzne z pokoje a popřeje mi 'zatím hezký den'. Jakmile se za ní dveře zavřou, otočím se a hlasitě si odkašlu.