Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

XLIII. To, co se nikdy nemělo stát

Doporučuji si při čtení pustit hudbu (nahoře, nebo link dole v komentářích).

"Pusťte mě!"

Trhnu sebou, a zrychleně oddechuji. Horlivě přemýšlím, jestli ten výkřik byl sen, nebo realita. Ani ne za dvě sekundy se mi ale pravda ukáže, jelikož uslyším další výkřik: "Nechte mě být!" a následně jeden mužský hlas:"dobře, podíváme se, jestli se tu neschovávají další! Držte je pevně, jsou jako hadi!".

V té chvíli mi dojde, že se stalo to, čeho jsme se všichni báli. Našli nás.

Nyní záleží jen na dvou věcech: jestli nás našli všechny, a jestli jsou ti lidé hodní či zlý.

Abych nemusela přemýšlet nad takovými věcmi, posadím se, a popolezu na místo odkud vidím celou situaci. Hned mi dojde, že ti lidé nebudou asi nejhodnější.

Jeden chlap drží Rukiho, a dva další přidržují Edgara, který se zmítá jako šílený.

Najednou uslyším zašustění větví, a další mužský výkřik:"je tu nějaký bágl! Určitě jsou tu další!" ve stejnou chvíli se na místě, na kterém jsem před minutou ještě spokojeně spala, objeví chlap ve tmavém oblečení a s rozcuchanými vlasy. Vyděšeně na něj zírám, naprosto neschopná pohybu. Muž se rozhlédne, a spatří mě. "Bingo!" zakřičí, aniž by ze mně spustil zrak, a pomalu začne lézt nahoru. Strachem celá zkoprnělá pozoruji, jak se vyšplhá až do mého 'hnízdečka', a následně se ke mně snaží dostat přes - nyní už ne tak tlusté - větvičky. "Neboj se, maličký" mluví na mne tiše, ale já slyším hnusný podtón jeho hlasu, ze kterého je cítit faleš. Abych mu ukázala, že mu ani za nic nevěřím, stáhnu se ještě dál od něj. Zamračí se, a v lezení trochu zrychlí. "Přestaň blbnout a polez!" o něco víc zvážní. "Ani za nic" prsknu tiše. Náhle zastaví. "Takže ty mě nebudeš poslouchat??" už je naštvaný. Aniž bych stihla odpovědět, chytne mě za nohu, a stáhne k sobě. "Budeš muset, chlapečku" zašeptá mi do ucha, a mně přeběhne mráz po zádech. Snažím se od něj odtáhnout, ale pevně mě drží. Po chvíli se mé zmítání zmírní hlavně kvůli nedostatku spánku a jídla. Spokojeně se usměje, a sleze i se mnou dolů. Tam mne pustí, ale okamžitě mi zkroutí ruce za záda.

Poohlédnu se po ostatních. Ruki zkouší škubat rukama, a Edgar totálně běsní. Muži je ale drží pevně, a na obou bratrech už je vidět jisté vyčerpání.

Když se dívám na Edgara, vzpomenu si najednou na život s nimi. Byl sice krátký, ale zato byl naplněný krásnými chvílemi. To mě dostatečně vyburcuje, a začnu se zmítat stejně jako Edgar. Muž mne ale pevněji chytí za ruce, a koleno mi přidrží za zády. "Ještě jednou se o to pokusíš, a máš po páteři, chlapečku" varuje mne slizkým hlasem, a kolenem mi na záda trochu zatlačí.

Poslechnu ho, i když při tom skřípu zuby.

Kdybychom se tenkrát snažili víc...

°

°

°

Zhruba po půl hodině nás mají všechny. Trvalo by to čtvrt hodiny, možná jen deset minut, ale důvod takového zpoždění byl Kou, který nečekal, až někdo vyleze na jeho strom, a dal se na útěk. To přimělo Edgara k ještě většímu škubání a kopání, a nakonec se i on dostal pryč, a vyrazil za Kouem. Muži kteří Edgara a Koua měli chytit nejdřív běželi za nimi, ale pak jim došlo, že jsou proti dvěma klukům v nejlepším věku bezbranní, a použili nás jako rukojmí. Kluci se pak chtě nechtě museli vrátit zpátky.

"Perfektní" prohlašuje nejspíše vedoucí našich věznitelů, a pohladí Edgara po hlavě. Hnědovlásek nyní vyfasoval už tři osobní hlídače, kteří mu brání v pohybu.