Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

LXVII. Ruki

"R-Ruki-kun?"

"Ano?" otočí se za mým hlasem modrovlásek. 

"Už jsi někdy někoho miloval?"

Ruki se pousměje. 

"Ne. Nesnáším lásku. Kvůli ní jsem se dostal tam, kde jsem teď". "Cože? O čem to mluvíš?" nechápu. "O rodičích. O těch nevděčných-" zarazí se uprostřed věty. Pak skloní hlavu. "Ne, nesmím o nich takhle mluvit... Sice mě opustili, ale to přeci ještě není důvod, abych je urážel. Přeci jenom... Mrtví se už stejně nemohou bránit, že?"

°

°

°

Když mne přivedli zpět od Edgara, samým vysílením jsem usnula. 

Probudí mě až nějaký velmi hlasitý zvuk. Teprve až po několika minutách si uvědomím, že to byl jen další bolestný výkřik. Přijde mi ale zvláštní, že zněl nějak moc hlasitě.

*Blíž než obvykle*.

Velmi pomalu se zvednu, a dokulhám k nejbližší zdi. Pak na ní přiložím ucho. Nic. Popojdu ke druhé. Taky ticho. Když se však přiblížím ke třetí, vyjde zpoza ní srdcervoucí křik. Vyleká mě to tak, že uskočím. Rázem ale poznám, že to nebyl nejlepší, jelikož jsem nohama dopadla na střepy, které se tu již delší dobu válejí. 

"Kur- Zatraceně!" uklidním ihned svůj slovník, a pomalu se posadím. Pak zvednu jednu nohu a prohlédnu ji. Nejen že je špinavá, teď už je i od krve. Pomalinku si zkusím vytáhnout co nejvíc střepů z chodidla. Bolí to, ale kdybych je tam nechala, bylo by to ještě horší. 

Znovu se ozve křik. 

Syknu, když se z mé druhé nohy dostane jeden obzvlášť velký kousek skla. Pak se doplazím k mističce s vodou, utrhnu ze své už tak dost poničené košile malý kousek látky a namočím ho. Následně 'obklad' přiložím k chodidlu a zatnu zuby. Mezi ošetřováním je neustále slyšet ten křik, kvůli kterému se nachází střepy, místo na zemi, v mé noze. Zvědavost je však silnější, a tak jsem po deseti minutách zase přilepená k oné zdi a poslouchám. Rozpoznám dívčí hlas. 

*To je zvláštní... Ještě nikdy jsem neslyšela nikoho křičet v místnosti vedle. Je tam vůbec nějaká? Hm... Jsou tu dvě možnosti: buď jsem zešílela, nebo má Kiba v zásobě nějakou ještě horší místnost, kterou prostě doteď nevyužil*.

Při pouhé myšlence, že by Kiba mohl mít ještě děsivější plány se mi roztřese spodní ret.

*Něco hnusnějšího, něco...zvrácenějšího*.

Vtom momentě si uvědomím, že křik ustal. Teď je ve vzduchu zase jen to tíživé ticho, které pro dívku znamená buď život nebo smrt. 

Zarazí mne ale kroky přibližující se k mému vězení. 

Náhle se dveře do místnosti rozrazí a dovnitř vtrhne Terasaka. Bez jediného slova mě popadne a vyvede ven. Klopýtám o své nohy a pokaždé, když se chodidlo dotkne země, zasténám. Terasaka to však nevnímá a táhne mě za sebou. Snažím se dostat do směru který znám, ale pokaždé, co se o to pokusím, věznitel zavrčí a nasměruje mě jinam.